Bekináž

V roce 1184 založil kněz Lambert de Begue (přezdívaný Kokta) v Lutychu ženské náboženské spolky, které po něm přijaly jméno béguines – bekyně. Toto hnutí bylo původně vyvoláno velkým populačním nepoměrem mužů a žen v důsledku křížových výprav. Volné sdružení osob se postupně přetvořilo v řád, který však nebyl tak přísný jako jiné uzavřené řády. Členové neskládali řeholní slib a svým členům Řád přikazoval sice poslušnost a pokání, ale ne chudobu, jako tomu bylo u jeptišek. Mnohé členky byly vdovy, či neprovdané ženy z bohatých a vážených rodin. Jejich cíl spočíval v modlitbě, kontemplaci a charitativních činnostech. Většinou se staraly o nemocné a staré lidi a také vyráběly krajky a oblečení, což byl jeden z dalších zdrojů financí. Postupně vznikla i mužská obdoba Řádu – beguini nebo také berghardové.

Od počátku 13. století se hnutí šířilo z Belgie přes Francii a Německo. Rovněž v českých zemích se značnou měrou podílely na charitativní činnosti té doby (např. Brno, Český Krumlov, Kolín). Ekonomická nezávislost Řádu přinesla i myšlenkovou volnost a uvnitř hnutí se šířily názory neslučitelné s oficiálními stanovisky katolické církve.

Některé bekyně podle vznášených obvinění např. hlásaly, že prostopášnost nemůže poskvrnit lidského ducha a posléze popíraly i božství Kristovo a panenství Matky Boží. S tímto odůvodněním všeobecný církevní sněm ve Vienne roku 1311 nařídil jejich potlačení. Hodně členů hnutí se uchýlilo do Čech a na Moravu. Protože se scházeli v jeskyních a jamách, říkalo se jim tady „jamníci“. Po čase byli potřeni i zde. Dnes existují již jen v Belgii.

Velmi zachovalé bekináže se nacházejí zejména v Belgii a v roce 1988 bylo 13 z nich zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.

Dům bekináže v Turnhoutu

Bekináž Kortrijk

Bekináž v Bruggách