Bakalářská práce

Bakalářská práce je v Česku též někdy nazývána jako „diplomová práce,“ nebo někdy též jako „bakalářská (diplomová) práce,“ protože i tato studentská práce, či přesněji bakalářský program, je spjat s udělováním diplomu. Pojem „diplomová“ je však zpravidla historicky spjat, rovněž dle současného českého vysokoškolského zákona, s prací magisterskou.[2] Protože do revoluce v roce 1989 byla v tehdejším ČSSR charakteristická „dvoustupňová soustava“ a bakalářský stupeň byl zaveden až zákonem v roce 1990, přičemž zákon mezi lety 1990-1998 se o obhajobě bakalářské práce nezmiňoval.[3]

V současnosti je obhajoba bakalářské práce zpravidla jednou ze součástí SZZ, nejde tedy o striktní podmínku ze zákona[1] (bakalářské studium může být zaměřeno nejen akademicky, ale také profesně).[4]

Orientačně lze uvést, že bakalářská práce je obecně méně rozsáhlá než diplomová práce. Nejedná se o práci, která musí jako podmínku ze zákona, přinášet původní výsledky (blíže: disertační práce) či nové vědecké poznatky (blíže: habilitační práce).[pozn. 1] Účelem bakalářské práce je prokázat schopnost samostatné odborné práce. Obvykle je vypracována písemně, ale na některých typech škol (např. uměleckých) může mít i jinou formu; konkrétní podoba bakalářské práce tak může mít různý charakter (video, rešerše, softwarové dílo, důkaz nových poznatků…), především kvůli odlišnostem mezi různými oblastmi.[5]

Pro orientaci lze uvést, že je obvykle požadován rozsah 35-45 normostran. Například jeden pramen (filozofická fakulta), který hovoří k optimálnímu rozsahu, uvádí, že: „Doporučená kvantita je pro bakalářskou diplomovou práci 70 000 znaků (asi 38 normostran) (...).“[6] Jiný pramen (právnická fakulta) uvádí k rozsahu bakalářské práce následující: „Rozsah bakalářské práce se pohybuje v rozmezí 50 až 80 tisíc znaků (zhruba 27–44 normostran), (...).“[7] Konkrétní podmínky vypracování bakalářské práce si každá vysoká škola stanoví sama, a to právě vzhledem k příslušné oblasti; minimální a maximální rozsah a další náležitosti práce jsou zpravidla upraveny příslušným vnitřním předpisem (např. pokynem děkana).

Pokud je třeba práci odevzdávat v elektronické podobě i v papírové podobě, je potřeba text bakalářské práce vytisknout. K tomu je možné využít například služeb v různých copycentrech, které se mnohdy nachází poblíž fakult či kolejí. Pro tisk je důležité dodat podklady ve formátu PDF, tisk z jiného formátu než PDF nemusí zaručit správný výsledek a práce může být znehodnocená.

Student v tomto programu či student, který pracuje na své bakalářské (diplomové) práci, se někdy nazývá bakalant (resp. diplomant). Studenti někdy opisují, tzv. plagiátorství, přitom použití části, případně i celého cizího díla možné je, základem bývá uvést zdroj a je třeba dodržovat určitá pravidla včetně bibliografických citací. Někdy si též nechávají zhotovovat části, nebo i celou práci, od někoho jiného, tzv. ghostwriting, a to zpravidla za úplatu, např. od kamaráda, firmy, nebo i rodiny, či jiné osoby, která si takto přivydělává atp., takovéto zhotovování práce pak postrádá onen původně zamýšlený studijní či vzdělávací smysl.

Vedoucí bakalářské práce dohlíží na to, aby práce splňovala veškeré formální i obsahové požadavky. Je to většinou vysokoškolský učitel, který studenta při práci vede, zpravidla jde o akademického pracovníka působícího na dané vysoké škole, který vypisuje témata prací, ke kterým se mohou studenti přihlašovat. Často to bývá též doktorand (student doktorského studijního programu). V průběhu zpracování konzultuje se studenty postupy, výsledky atp. Po odevzdání práce zpravidla zpracovává posudek vedoucího práce.[8]

Oponentem může být například „člověk z praxe“ (z určité instituce), případně jiný doktorand, resp. vysokoškolský učitel; rovněž zpravidla zpracovává posudek.

Obhajoba bakalářské práce bývá součástí státnic.[1] Členové státnicové komise většinou dostávají možnost se předem seznámit s prací samotnou i s uvedenými posudky. V posudcích bývá též zahrnuto hodnocení zpracování, resp. práce samotné (známkou, kupř. A-F, blíže: Kredit_(školství)#Klasifikace). Komise pak během obhajoby hodnotí práci na základě posudků. Rozhodující je zpravidla vždy obhajoba,[1] což znamená, že i kvalitně zpracovaná práce samotná (známky z posudků: A, A) nemusí být nakonec před komisí obhájena a naopak i nevyhovující práce jako taková (F, F) může před komisí nakonec skončit úspěšnou obhajobou. Komise se po skončení obhajoby samotné o konečném hodnocení většinou tajně radí a usnáší, přičemž rozhodnujícím je pak její konečné stanovisko.

Průběh obhajoby bývá různý, zpravidla záleží na zvyklostech a předpisech dané instituce. Někde se detailně jednotliví členové státnicové komise zabývají výsledky, které má práce přinášet, zda byly naplněny cíle práce, použitými metodami, co práce přináší nového atp. Jinde bývají u obhajoby přítomni autoři uváděných posudků, přičemž komise zohledňuje též rozpravu, kvalitu argumentace a vypořádávání připomínek. V jiných případech může obhajoba začínat např. 20minutovou úvodní prezentací od studenta, kdy následuje přečtení posudků předsedou komise a pokládání doplňujících dotazů z posudků předsedou komise, přičemž členové komise hodnotí jejich vypořádání. Následuje většinou zevrubnější rozprava studenta s jednotlivými členy komise. Obhajoba může orientačně trvat kupříkladu od 30 do 60 minut, nicméně uvedené bývá vždy velmi individuální.