Argumentace

Argumentace (z lat. argumentum, důvod, důkaz, od arguó, vysvětlit, prokázat, obvinit) je přesvědčování pomocí důvodů a důkazů, které mají vést k přijetí nebo naopak vyvrácení určitého tvrzení či teze. Má velký význam ve veřejném životě, ve vědách, ve filosofii, v logice a v právu. Souvisejícími otázkami se zabývá teorie argumentace.[1]

Argumentace je proces cíleného předkládání tvrzení a informací, jehož cílem je dosáhnout u přesvědčované strany změny názoru na určitou skutečnost či otázku.[2] Při argumentaci je nejdříve předneseno tvrzení, jež je následně podpořeno a zdůvodněno argumenty.

V argumentační výpovědi se za pomoci výroků (předpokladů) zdůvodňuje nějaký jiný výrok (závěr), zásadě problematický či kontroverzní a má vést k přijetí nebo naopak vyvrácení určitého tvrzení (teze). Standardizace argumentu spočívá ve vyčlenění předpokladů a závěru z argumentační výpovědi, jakož i jejich stručné, jasné a emocionálně neutrální prezentaci ve tvaru samostatných, plynulých výroků.

Rozlišují se dva druhy argumentace podle toho, zda je založena na faktech či nikoliv – argumentace věcná a nevěcná.

Postupy argumentace

Argumentace může postupovat k věci (ad rem), anebo k osobě (ad personam).[3] Věcná argumentace může vycházet například z pozorování a zkušenosti (vlastních i cizích poznatků a vjemů), analýzy, syntézy a porovnávání informací, posuzování zdrojů a může se odvolávat na autoritu většiny, tradici nebo uznávaného znalce. Naopak argumentace k osobě může posilovat nebo zpochybňovat kvalifikovanost či věrohodnost určité osoby jako zdroje informace. Argumentace k osobě se často pokládala za klamnou a neplatnou eristiku, moderní autoři ji však do značné míry rehabilitují: i doklad zaujatosti nebo nekompetentnosti osoby může být diskusi na prospěch.

Důkazní břemeno

V diskusi a zejména v právu je důležité, která strana musí argumentovat a dokazovat, v právu se mluví o důkazním břemenu. Povinnost aktivně argumentovat má zpravidla ten, kdo něco tvrdí, nikoli ten, kdo to popírá. Tvrzení nedoložené argumenty není třeba vyvracet. V právu je důkazní břemeno na žalující straně a pokud soud nepřesvědčí, spor prohrává.

Další vlivy

Na postupu i přijímání argumentace se vědomě i nevědomě podílejí i osobní zájmy a meziosobní vztahy, argumentace má nejen racionální stránku, ale hrají v ní roli i kulturně-sociální rámec, předporozumění a předsudky, mimoracionální hlediska (například emoce), schopnosti, návyky a struktura myšlení jednotlivců atd.

Odkazy

Reference
  1. ARGUMENTUM - E-course of Argumentation Theory for the Human and Social Sciences. www.argumentum.ch [online]. [cit. 2022-05-07]. Dostupné online.
  2. KLAPETEK, Milan. Komunikace, argumentace, rétorika. 1. vyd. vyd. Praha: Grada 247 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-2652-6, ISBN 80-247-2652-1. OCLC 276816969
  3. Filosofický slovník Universum, str. 24.

Literatura
  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998, heslo Argument.
  • Filosofický slovník Universum. Praha: Knižní klub 2009. Heslo Argumentace
  • Ottův slovník naučný, heslo Argument. Sv. 2, str. 650.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.