BMP-1

Během 50. let začalo být evidentní, že běžné obrněné transportéry nejsou vhodné pro pohyb na bojišti, protože jsou slabě pancéřované a samy mají malou palebnou sílu. Příkladem je BTR-152, což byl v podstatě pouze obrněný nákladní automobil, který mohla snadno vyřadit palba velkorážných kulometů běžně používaných jednotkami NATO. Pásové stroje, jako například BTR-50, založené na konstrukci tanku PT-76 měly podobné nevýhody. I v tomto slabě pancéřovaném vozidle seděli vojáci na korbě, mimo hermeticky uzavřený prostor, což vozu neumožňovalo operovat v zamořeném prostoru hrozící jaderné války. Sovětské velení se rozhodlo pro vývoj nového obrněného transportéru, který by byl dostatečně pancéřovaný, schopný nasazení v prostředí zamořeném prostředky hromadného ničení a měl dostatečnou palebnou sílu, která by umožňovala zničit v té době běžně používané tanky. Čelní pancéřování vozidla mělo odolat palbě lehkých kanónů do ráže 23 mm. Boční pancéřování mělo být odolné protipancéřovým střelám ráže 7,62 mm. Do soutěže se přihlásily továrny v Brjansku (Objekt 1200), Volgogradu (Objekt 911 a 914), Rubcovsku (Objekt 19) a Čeljabinsku (Objekt 764).

Vývojem stroje v Čeljabinském traktorové závodě začal v roce 1959. Konstruktéři chtěli původně použít 23 mm kanón, ale nakonec vozidlo vyzbrojili 73 mm kanónem 2A28. Právě konfigurace Objektu 764 s motorem vpředu a možností rychle nastupovat a vystupovat, byla vyhodnocena jako nejlepší řešení a po menších úpravách vybrána pro další výrobu. Stroj byl díky poměrně slabému pancéřování a malým rozměrům velmi lehký a byl schopen plavby bez větší přípravy. Měl také pásy podobné tanku T-64, díky kterým byl dobře ovladatelný i při vyšších rychlostech. Diskutabilní je inspirace konstruktérů německým obrněným vozidlem HS.30.

Do výzbroje sovětské armády bylo vozidlo zavedeno v roce 1966. BVP-1 se vyráběly i v Československu. V roce 1967 se rozběhla výroba v ZTS Martin, kde se vyráběly motory, v ZŤS Dubnica věže s kanónem, v Hriňové vyráběly boční převody a převodovky. Kompletace celého vozu a zkoušky se prováděly v ZŤS Detva a v ZŤS Dubnica.[1]

Nad 73 mm kanónem je umístěno odpalovací zařízení pro protitankovou řízenou střelu 9K11 Maljutka (v označení NATO AT-3 Sagger). Modernizovaná verze BMP-1M z roku 1974 používala střely 9K111 Fagot (AT-4 spigot). Změny v následujících letech překonal i pozorovací přístroj řidiče, kde přibyl jeden periskopový segment vlevo od poklopu, ale také elektroinstalace, těsnění a úchyty[1].

Ukořistěné irácké BMP během války v Zálivu

BMP-1 v Afghánistánu

• BMP-1 – základní verze
• BMP-1F – průzkumná verze používaná v Maďarsku
• BMP-1K – velitelská verze
• BMP-1K3 – velitelská verze
• BMP-1P – modifikovaná verze s PTŘS 9M113 Konkurs (AT-5 Spandrel)
• BMP-1PK – velitelská verze BMP-1P
• BRM-1K – velitelské obrněné průzkumné vozidlo
• BREM-1/-4 – vyprošťovací vozidla
• BMP-1KŠM – velitelsko-štábní vozidlo na bázi BMP-1 bez výzbroje, jen s kulometem
• BWP – označení vozidel BMP-1 polské armády
• BVP-1 – československá licence vozidel BMP-1
• BRM a BRM-1 – průzkumná vozidla s novou věží a s dvoučlennou osádkou
• PRP-3 – průzkumná verze s věží s dvoučlennou osádkou a radiolokátorem na střeše věže
• IRM – ženijní průzkumné vozidlo
• BMP-P00 – výcvikové vozidlo bez věže se zvýšenou korbou
• BMP-1PG – verze s 30mm granátometem a PTŘS 9M113 Konkurs (AT-5 Spandrel)

Afghánistán, Alžírsko, Angola, Bulharsko, Československo, Čína, Egypt, Etiopie, Finsko, Indie, Írán, Irák, Jemen, Jordánsko, KLDR, Kuba, Libye, Maďarsko, Mongolsko, Polsko, Rumunsko, Srí Lanka, Sýrie, Švédsko.