Avačinská sopka

Mauna Loa

Mount Rainier

Colima

Santa María

Galeras

Teide

Vesuv

Etna

Santorini

Nyiragongo

Merapi

Ulawun

Taal

Sakuradžima

Unzen

Avačinskij

Korjacká sopka

Decade Volcanoes

Kamčatka leží na kraji tzv. Pacifického ohnivého kruhu, zlomové linie vícero tektonických desek, obklopující v délce 40 tisíc kilometrů téměř celý Tichý oceán. Na Kamčatce se pacifická deska noří pod lehčí eurasijskou rychlostí 80 mm za rok. Tím zde v zemské kůře dochází k obrovskému napětí a to se uvolňuje tektonickou činností v podobě zemětřesení. Subdukující pacifická deska dále klesá a zhruba ve hloubce 65–130 km dochází k jejímu tavení, čímž se z ní uvolňují plyny a vodní pára. Vzniklé magma, obohacené těmito plyny poté díky své nižší hustotě stoupá k povrchu, kde tvoří a pohání řetězce sopek. V důsledku přítomnosti plynné složky se sopečná činnost často projevuje explozivními, někdy i velmi mohutnými erupcemi.[2][3]

Avačinská sopka se rozkládá na zbytcích staršího vulkánu vysokého až 4 500 m, který byl před 30 tisíci lety zničen mohutnou erupcí. Jejím pozůstatkem je kaldera nad níž leží současná stavba vulkánu a mohutný depozit andezitových pyroklastik, které zabírají plochu více než 500 km².

Pozůstatkem pozdějších erupcí asi před 10 tisíci lety jsou depozity pyroklastických proudů a pemzy převážně andezitového původu s nízkým obsahem draslíku. Další fáze sopečné aktivity proběhla před 5 500 lety, petrologicky zde nastal posun k bazaltovým horninám. Pozůstatkem této fáze jsou vrstvy bazalto-andezitové tefry, které se nacházejí ve vzdálenosti až 300 km od vulkánu.

Současné erupce je možné klasifikovat jako středně silné, spojené s vytvářením pyroklastických proudů, laharů, pemzy, sopečného popela a strusky a menším výskytem lávových proudů. Od počátku 18. století bylo zaznamenáno asi 18 erupcí. Významnější erupce byla v letech 1923 až 1927, kdy objem vyvrhnuté lávy dosáhl 3,5 mil. m³ a objem tefry 180 mil. m³.