Antonio Barberini

Antonio Barberini se narodil 5. srpna 1607 v Římě. Byl nejmladší ze 6 dětí Carla Barberiniho a Costanze Magalotti, což byla sestra kardinála Lorenza Magalottiho. Stejně jako jeho bratři byl i Antonio vzděláván v jezuitské škole Collegio Romano.[1]

Jeho strýc Maffeo Barberini byl zvolen papežem 6. srpna 1623 (den po 16. narozeninách Antonia) a na papežský trůn nastoupil jako papež Urban VIII.

Urban VIII. se proslavil svým nepotismem. Téměř okamžitě povýšil svého bratra, Antoniova druhého strýce, Antonia Marcella Barberiniho, na kardinála. Nestačilo mu jmenovat kardinálem jednoho svého synovce. Necelý měsíc po svých 20. narozeninách a aniž by měl za sebou jakoukoli vlastní církevní kariéru, byl Antonio Barberini 30. srpna 1627 jmenován kardinálem. Jeho povýšení bylo provedeno "in pectore" (latinsky „v prsou / srdci“, jde o termín používaný v katolické církvi pro akci, rozhodnutí nebo dokument, který má být utajen ). Jmenování bylo zveřejněno 7. února 1628. Urban VIII. také zakoupil Palestrina u Říma a Antoniův druhý bratr, Taddeo Barberini dostal titul Prince of Palestrina.[2]

V roce 1628 byl Antonio jmenován prefektem "Apostolic Signatura", v roce 1630 byl jmenován papežským legátem v Urbinu a v roce 1633 se stal legátem v Avignonu, kde navázal úzké kontakty s mocnými francouzskými církevními bankéři.[2] Během svého pobytu ve Francii onemocněl a jako svého soukromého lékaře zaměstnal Josepha Barsalou. Vrátil se do Říma a v roce 1638 nastoupil jako camerlengo (funkce kardinál komoří - je to jedno z nejvyšších postavení papežské kurie, je představeným Apoštolské Komory v době mezi smrtí papeže a zvolením dalšího a tehdy se stává camerlengo hlavou římskokatolické církve i státu Vatikán.[3] V roce 1636 přijal na přání svého strýce papeže místo kardinála protektora Francouzského království.[4] Odhaduje se, že během 21 let Urbanova pontifikátu nashromáždil Barberini osobní majetek více než 63 milionů scudi.[2]

Antonio si vybudoval silné vztahy s kardinálem Julesem Mazarinem a byl odpovědný za spolehlivost profrancouzské strany v kardinálském sboru a za úspěšnou nominaci Cesare Sacchettiho z rodiny Sacchetti na konkláve v roce 1644, které mělo vybrat nástupce Urbana VIII. Antoniovo úsilí však bylo marné a papežem byl zvolen španělský kandidát Giovanni Battista Pamphili z mocné rodiny Pamphili, který přijal jméno Innocenc X.

Bratr Antonia Francesco Barberini se přidal na španělskou stranu a konkláve tak bylo rozděleno, a právě to vyústilo ve zvolení kandidáta rodiny Pamphili. Konečná dohoda zahrnovala příslib budoucí vstřícnosti papeže a slib, že bude dbát na prospěch rodiny Barberini, dohlédne na to aby si udrželi své tituly, území i majetek, který nashromáždili během pontifikátu Urbana VIII.[8] Mazarina výsledek konkláve tak naštval, že Antonia připravil o funkci protektora Francouzského království.[4] Konflikt však trval krátce a oba kardinálové se rychle smířili. Z neznámých důvodů papež Inocenc X. dohodu vypověděl a Antonio, Taddeo a jeho bratr byli obviněni z finančních machinací během války v Castru. Antonio a Taddeo odešli v roce 1645 do exilu v Paříži, kde byli pod ochranou kardinála Mazarina a o rok později se k nim připojil i Francesco. Antonio si před odchodem do exilu na dveře svého domu připevnil znak francouzského krále jako varování svým politickým soupeřům, že je nyní chráněn francouzským králem.[7]

Manželka Taddea Barberini, Anna Colonna, osobně vznesla vášnivou prosbu, aby papež Innocenc X. nechal rodině její majetek a dovolil bratrům návrat, ale rodina zůstala v exilu až do roku 1647. Ke smíření došlo až v roce 1653, kdy se Antoniův synovec Taddeo, syn Maffea Barberini oženil s papežovou neteří Olimpií Giustiniani.[9] Smíru bylo částečně dosaženo na základě diplomacie kardinála Mazarina a Antonio projevil své uznání uspořádáním slavnostních bohoslužeb v kostele Sv. Ludvíka ve Francii.[10]

Portrét kardinála Antonio Barberini od Carlo Maratta.

Když Innocenc X. v roce 1655 zemřel, Antonio Barberini se znovu stal hlavní postavou kardinálského sboru ve Vatikánu. Antonio se ve spolupráci s Francií pokusil na konkláve opět prosadit Cesareho Sacchettiho, ale španělskou stranou byl tento návrh vetován. Profrancouzské koalici kardinálů nezbývalo než uznat porážku a podpořit volbu Fabia Chigiho. Ten byl konkláve zvolen a přijal jméno Alexandr VII.[4]

Koncem tohoto roku byl Antonio vysvěcen na kardinála-biskupa ve Frascati.[11] Opustil svůj do té doby zpustlý životní styl, věnoval se náboženství a silně se zapojil do kampaně proti jansenismu.[3]

Francouzský král Ludvík XVI. Antonia už v roce 1653 navrhoval jmenovat biskupem v Poitiers, ale nominace nebyla nikdy schválena Svatým stolcem. O čtyři roky později, v roce 1657 ho král přivolal zpět do Francie do arcibiskupství v Remeši, ale trvalo dalších deset let, do roku 1667, než papež Antonia ve funkci arcibiskupa potvrdil. Po mnoho let působil jako "Grand Almoner" (církevní úředník) Francouzského království. V roce 1661 byl jmenován kardinálem-biskupem Palestriny, diecéze na území Barberini. Rovněž se účastnil konkláve v roce 1669–1670, kdy byl Emilio Altieri zvolen papežem Klementem X.

V březnu 1671 se stal proděkanem "Sacred College of Cardinals" (Svatá kardinálská kolej); děkanem v té době byl jeho starší bratr Francesco.

Zemřel v italském městě Nemi 3. srpna 1671, dva dny před svým 64 narozeninami.

Barberiniho velmi zpustlé chování během pontifikátu jeho strýce bylo široce komentováno. Podle Gregoria Letiho: „Velká obliba ženské společnosti nebyla pro jeho pověst žádnou malou vadou.“[9] Barberiniho současník, John Bargrave, který se s ním cestoval přes Alpy na do exilu ve Francii, také komentoval Barberiniho „nemravné chování “ a „nespoutaný zhýralý život“.[7]

Podle kontroverzní ho anonymního bulvárního listu The Scarlet Gown (publikovaný v roce 1653, který komentoval každodenní neřesti všech žijících kardinálů), měl Barberini milenek, včetně jedné, kterou bičoval za to, že se předváděla během karnevalu, a další, která záhadně zemřela během těhotenství.[12]

Barberini byl také zjevně zapojen do několika afér s muži.[9] Začátkem 40. let 16. století se stal zvláště důvěrným s kastrátským zpěvákem Marcem Antonia Pasqualinim. Současná svědectví nenechává žádnou pochybnost o tom, že kardinálova „opravdová vášeň“ se netýkala jen Pasqualinova hlasu.[13] Podle některých historiků se o skandálu jeho údajného homosexuálního vztahu mluvilo po celém městě.[1] S postupujícím věkem se obrátil k mravnosti, změnil svůj životní styl a stal se hluboce zbožným.[3][7]