Anton Prokesch von Osten

Měl původ v moravské měšťanské rodině, předkové žili v Židlochovicích, kde se František Prokeš připomíná v roce 1700 jako obchodník. Antonův otec Maxmilián František (1767–1811) jako státní úředník a díky sňatku přesídlil do Rakouska, později vlastnil statek ve Štýrsku. Anton studoval na gymnáziu ve Štýrském Hradci, dva roky pokračoval ve studiích na právnické fakultě. Jeho vzdělání především v humanitních oborech ovlivnil spisovatel a historik Julius Schneller, který byl rodinným přítelem a později druhým manželem Antonovy ovdovělé matky. Anton vstoupil do armády a zúčastnil se závěru napoleonských válek. Pokračoval v samostudiu v různých oborech, pobýval v Německu a také v Paříži. Od roku 1817 byl profesorem matematiky na vojenské škole v Olomouci, mezitím se v hodnosti poručíka stal pobočníkem maršála Schwarzenberga. Jako kartograf pobýval v Sedmihradsku, mezitím sloužil u generálního štábu a poté v Terstu.

Anton Prokesch von Osten jako velvyslanec v Turecku

Ve druhé polovině dvacátých let 19. století zahájil diplomatickou část své kariéry, kdy vykonal několik cest do Řecka a Egypta. V roce 1829 se stal rytířem Řádu božího hrobu, téhož roku uzavřel smlouvu ve prospěch křesťanů ve Svaté zemi a za zásluhy získal Leopoldův řád. V roce 1830 byl povýšen do šlechtického stavu[2], poté pobýval ve Vídni, kde se stal důvěrníkem vévody zákupského. Po roce 1831 byl v hodnosti majora náčelníkem štábu vojenské posádky v Bologni, znovu se jako diplomat uplatnil v Orientu. V roce 1834 byl povýšen na plukovníka a v letech 1834–1849 byl rakouským vyslancem v Athénách, kde byl zároveň prezidentem rady pro katolickou církev. Díky svým předchozím aktivitám a znalosti místních poměrů získal v Řecku značný vliv. Z Athén podnikl mimo jiné cesty do Londýna a Paříže. Mimo aktivní službu v armádě nadále postupoval v hodnostech (generálmajor 1843, polní podmaršál 1848) a v roce 1845 byl povýšen do stavu svobodných pánů.

Erb hraběte Antona Prokesche von Osten

Po revoluci v roce 1848 byl přeložen jako vyslanec do Berlína, kde setrval do roku 1852. Od ledna 1853 do října 1855 byl vyslancem u spolkového sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Od roku 1855 pobýval jako diplomat v Turecku, nejprve ve funkci internuncia, později vyslance a nakonec v roce 1867 obdržel titul velvyslance. V roce 1861 byl jmenován doživotním členem rakouské panské sněmovny, jako vysoce postavený diplomat byl též c. k. tajným radou. V armádě byl v roce 1863 povýšen do hodnosti polního zbrojmistra.[3] Jako velvyslanec v Istanbulu setrval do roku 1871, po odchodu do výslužby byl povýšen na hraběte (1871).

Irene Prokesch, rozená Kiesewetter (1809–1872), manželka Antona Prokesche (litografie, 1834)

Kromě své dlouholeté kariéry v diplomacii a armádě proslul jako spisovatel, k literární činnosti inklinoval již od dob svých studií. Již v roce 1823 vydal paměti svého nadřízeného maršála Schwarzenberga (Denkwürdigkeiten aus dem Leben des Feldmarschalls Fürsten Carl zu Schwarzenberg, podruhé vydáno 1861). Ve třech svazcích zpracoval své poznatky z cest po Orientu (Erinnerungen aus Aegypten und Kleinasien; Vídeň, 1831). Kromě toho psal také prózu a básně začleněné do obsáhlého komplexu Kleine Schriften von Ritter Anton von Prokesch-Osten (Stuttgart, 1842-1844, 7 svazků). Na svém zásadním historickém díle Geschichte des Abfalls der Greichen vom Türkischen Reiche o cestě Řecka k nezávislosti na Osmanské říši pracoval přes třicet let (vydáno bylo v šesti svazcích v roce 1867 ve Vídni). Dobu strávenou po boku Napoleona II. zpracoval v díle Mein Verhältniß zum Herzog von Reichstadt vydaném až po jeho smrti ve Stuttgartu a Paříži. Drobnými články přispíval také do různých časopisů a pořádal přednášky. Zabýval se mimo jiné archeologií a numismatikou. Jeho obsáhlou sbírku mincí shromážděnou během diplomatické služby koupilo v roce 1875 berlínské muzeum. Byl členem Akademie věd ve Vídni a Berlíně.

V roce 1832 se oženil s pianistkou Irene Kiesewetterovou (1809–1872), dcerou rakouského hudebního historika Raphaela Kiesewettera. Jejich syn hrabě Anton Prokesch von Osten (1837–1919) sloužil původně v armádě, později se uplatnil také jako spisovatel. Dcera Irena se provdala za barona Franze Reyera (1824–1909), který působil v diplomatických službách.[4]

Anton Prokesch zemřel ve Vídni 26. října 1876 ve věku 80 let. Pohřben byl na hřbitově ve Štýrském Hradci v hrobce postavené podle projektu Theophila von Hansena, který se jako architekt uplatnil s Prokeschovou podporou již ve čtyřicátých letech 19. století v Řecku.