Anna Zemánková

Anna Zemánková se narodila v Hodolanech u Olomouce v rodině holiče Antonína Veselého a jeho ženy Adolfiny jako jedno ze čtyř dětí. Vyučila se dentistkou a po tříleté praxi si otevřela vlastní ordinaci v Olomouci. Z výdělku byla schopna financovat stavbu vlastního rodinného domku. Ve volném čase se zabývala krajinomalbou.

Roku 1933 se provdala za nadporučíka intendantury (týlového zabezpečení vojska) Bohumíra Zemánka (1904–1969), se kterým se jí narodili tři synové: Bohumír (1935), Slavomír (1936) a Bohumil (1942). Po narození Slavomíra se Anna Zemánková rozhodla věnovat dětem a domácnosti a vzdala se i výtvarné tvorby. Od roku 1939 žila rodina v Brně, kde byl Bohumír Zemánek úředníkem cenového úřadu. Po narození třetího syna Bohumila prodělala několik dalších neúspěšných těhotenství. Roku 1948 rodina adoptovala dceru Annu a přestěhovala se do Prahy, kam byl Bohumír Zemánek povolán ke Generálnímu štábu Čs armády. Syn Slavomír byl po nástupu na vojnu převelen k PTP a Bohumír Zemánek byl suspendován a přeřazen do skladu potravin. Zemřel při dopravní nehodě roku 1969.

Anna Zemánková v rodině sehrávala dominantní roli "Velké Matky". Své děti vedla přísně, ale realizovala se ve výrobě hraček a oblečků, zdobení jejich pokojíčků a vymýšlení pohádek. V době, kdy děti dospěly a tato role začala slábnout, zažila osobní krizi, která se projevovala výkyvy nálad a citovou labilitou. V roce 1960 její synové objevili matčiny rané malby a přesvědčili ji, aby se vrátila k výtvarné tvorbě. Tato "auto-arteterapie" jí pomohla najít nový smysl života a brzy se pro ni stala nutkavou vášní.[5]

Do bytu Zemánkových v Dejvicích chodili obdivovat její kresby přátelé jejích dětí, k nimž patřili např. fotografové Jan Reich a Jaroslav Krejčí nebo student FAMU Vlastimil Venclík. Již roku 1964 představila svou tvorbu v prvním ze "Dnů otevřených dveří". O Anně se dozvěděla i Olga Havlová a za pozoruhodnou kreslířkou dovedla historika umění Jiřího Vykoukala. Ten jí ve foyer Divadla Na zábradlí roku 1966 uspořádal její první výstavu [6]l. Arsén Pohribný v témže roce zařadil její obrazy do putovní výstavy naivního umění. Roku 1968 ji vybral také na výstavu v Domě umění v Brně a v roce 1971 na mezinárodní přehlídku naivního umění v italském Pratu. Roku 1969 se stala jednou ze dvou postav dokumentárního filmu Muž a žena režiséra Vlastimila Venclíka.

V roce 1979 byla Anna Zemánková zastoupena na výstavě Outsiders v Hayward Gallery v Londýně, která stála na počátku její mezinárodní proslulosti. V osmdesátých letech se zhoršovalo její onemocnění diabetem a postupně musela podstoupit amputaci obou nohou. Po rekonvalescenci žila od roku 1983 v domě pro seniory v Mníšku pod Brdy. Výtvarné tvorbě se věnovala až do své smrti roku 1986.

Po smrti Anny Zemánkové nadále strmě stoupal zájem o její dílo. Cavin-Morris Gallery v New Yorku uspořádala od roku 1993 kolem 40 výstav z jejích děl a newyorské New Museum ji roku 2011 uvedlo na výstavě Ostalgia. V roce 2013 byla zařazena do mezinárodní expozice 55. benátského Bienále. V Čechách měla retrospektivní výstavy v GVU v Chebu, Moravské galerii v Brně, Museu umění Olomouc (1998), Galerii hlavního města Prahy (1998). Její kresby byly vystavovány v rámci mezinárodního trienále INSITA (Slovenská národná galéria v Bratislavě) a jsou ve stálé expozici Collection de l’Art Brut v Lausanne a v expozici naivního umění Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích.

Anna Zemánková neměla žádné formální výtvarné školení a je proto považována za klasickou představitelku Art brut. Její dílo působí jako herbář fantastických mimozemských rostlin nebo neznámé podmořské flóry a fauny. Důležitou roli v její tvorbě hrála i technická zručnost a preciznost, kterou si osvojila jako dentistka.[7] Její kresby nejsou odrazem konkrétní přírody, ale výtvarnými metaforami a spíše "posly jiných světů a projekcí jiných úrovní poznání".[8] Zemánková je architektkou nové přírody i designérkou nových tvarů, které budí dojem, že nejsou určeny k pouhému prohlížení, ale jsou stvořeny ke čtení či rozluštění. Zvláštní rytmus, obsažený v kresbách, ovlivnila hudba jako jeho opěrná a sjednocující struktura.[9] Sama Zemánková kdysi prohlásila "Pěstuji květiny, které nikde jinde nerostou", ale její dílo je tak neskutečné a znepokojivé právě proto, že ve zhýralosti tvarů a barev původní motiv ztrácí význam a vzniká cosi neuchopitelného.[10]

Pro Annu Zemánkovou byla tvorba základní životní aktivitou, díky níž mohla prodloužit svoji symbolickou plodnost a znovu a znovu se stávat stvořitelkou nových jsoucen, „která byla krásnější, než kdy stvořila příroda.“[11] V dokumentárním filmu, který o ní natočil roku 1969 Vlastimil Venclík, vystupuje jako žena exaltovaného projevu a dramatických gest, která nepochybuje o svém výsostném postavení umělkyně, ani výjimečnosti svého talentu.[12]

Po krátkém období, kdy experimentovala s formátem, technikou nebo barevností, se ještě před rokem 1960 stala tvorba jejím každodenním rituálem. Kreslila při poslechu klasické hudby,[13] často ve stavu mezi snem a bděním před úsvitem. Používala převážně čtvrtky formátu A1 a A2, (ale časem i menší až zcela miniaturní formáty) na které ještě při utlumeném vědomí rozvrhla celkovou kompozici, kterou později vyplnila ornamentálními detaily. Začínala tužkovou skicou, kterou přemalovala temperovými barvami či pastelem. Pracovala s profesionálním malířským vybavením a využívala celou škálu barevných valérů, kterou někdy pro zvýraznění detailů doplnila reflexními barvami. Po roce 1963 užívala převážně suchý pastel, který „změkčovala“ kuchyňským olejem a doplňovala inkoustovou nebo tušovou perokresbou. Detaily později prokreslovala propisovací tužkou a mikrofixem, zdůrazňovala je perforací a reliéfním protlačováním.[14] Anna Zemánková neustále experimentovala s novými materiály a zkoušela různé metody: papírovou i textilní koláž, háčkované aplikace, vlepování korálků a flitrů... Techniky, které dříve používala při dekorování domácnosti a oděvů, se staly nedílnou součástí jejího díla.

Původní zaujetí pro věrné zobrazení rostlinných motivů záhy nahradila vášeň pro stále nové variace a nápady a brzy dospěla ke zcela originálním abstraktním formám a volné improvizaci. Její vyzrálá estetika pod rafinovaným a subtilním povrchem evokuje skryté a nevyslovené hlubiny.[1] Často jde o hybridy rostlinných a živočišných forem. Zářivá barevnost a ornamentální členění této nové rajské flóry a fauny, která má své vlastní atektonické zákony růstu, odpovídá měnivým konfiguracím skrytých her imaginace a neustálým proměnám toku psychického dění.[15]

• 
  Bez názvu, tempera a pastel, 60. léta
• 
  Nekonečný květ, tempera, pastel a tuš, 60. léta
• 
  Elektrický květ, tempera, pastel a tuš, 60. léta
• 
  Bez názvu, pastel, kuchyňský olej a tuš, 60. léta

Pro počáteční dramatické období její tvorby je charakteristická kompozice dvou či několika nesourodých tvarů. Dominantní a maskulinní květy jsou v útočném postavení vůči jejich femininním protipólům, zakalené odstíny kontrastují s jasnými pastelovými barvami. Jsou tak perzonifikací osobní mytologie autorky a prostředkem katarze jejích vnitřních konfliktů.[14] Typické je sériové opakování motivů, které jsou zmnoženy do nejjemnějších detailů v mikrostrukturách a simulují dojem růstu nebo chvění. Diagonální kompozicí a perspektivním zmenšováním ústředního motivu vnáší malířka do obrazu radikální dynamiku. Zemánková náruživě četla vědeckofantastickou literaturu o mimozemských civilizacích. Fantastičtí tvorové nebo útvary připomínající rakety v jejích kresbách mohou mít původ v této naivní fascinaci tajemstvím vesmíru.[16]

Po roce 1963 se rytmus jejích obrazů zklidnil a převládly v nich kompaktní tvary, které připomínají podmořskou faunu. Její obrazotvornost ovládl vodní živel - dužnaté tvary bují a plují prostorem jakoby ve stavu beztíže. Sama autorka o své tvorbě hovořila jako o milostném zážitku a její potlačená erotická energie[17] se v ní projevila v podobě útvarů připomínajících lůna nebo formou vzájemných průniků kyprých a falických tvarů. Proces, v němž se vědomí kreslířky obrátilo do jejího nitra a rozlišení vnějšího a vnitřního ztratilo význam, lze označit jako "fyzickou introspekci".[18] Mateřství, které v emocionálním životě Anny Zemánkové hrálo klíčovou roli, se projevilo v její tvorbě obrazy, které ve svém názvu nesou slovo Zrození či Narození. Organické tvary se v nich snoubí s nehmotnými výtrysky světla, které připomínají svatozáře náboženských obrazů nebo transpersonální vize spiritistických médií.[19]

• 
  Pocta Picassovi, tempera a tuš, 60. léta
• 
  Květy s chutí bramborových šišek, pastel, 60. léta
• 
  Bez názvu, pastel, 60. léta
• 
  Bez názvu, pastel, tuš, pol. 60. let
• 
  Elektrický plod, pastel, tuš na vystřiženém tvaru, 60. léta
• 
  Elektrický květ, pastel, tuš, propiska, 60. léta
• 
  Bez názvu, pastel a tuš, 60. léta
• 
  Bez názvu, pastel a propiska, 70. léta

Jednu etapu kreseb představují precizně konstruované mikroskopické detaily poskládané do rozbujelých tkání. Anna Zemánková často v jediném obraze důsledně vykreslila desetitisíce bodů a čárek. Později v tomto okouzlení mikrostrukturami objevila techniku perforace. Možnost prosvítit perforovanou kresbu ji vedla k výrobě stínidel lamp, jimiž zkrášlovala svůj byt. Po své první výstavě roku 1966 načas podlehla obdivu publika, začala své práce signovat a v její tvorbě převládla jistá manýra a estetizace. Již se nezdržovala drobnokresbou, pozadí kreseb efektně stínovala roztíráním barevného pigmentu a její kompozice byly dekorativnější.[20]

70. léta představují nový vrchol její tvorby. Na jemně tónovaném pozadí vytvářela vznášející se a až halucinatorně dokonalé květy, které přes precizně vyvedenou kresbu působí odhmotněným dojmem. Pastel kombinuje s pastelkami a propiskou k vyznačení linií a ke zdůraznění barevných akcentů užívá anilinové barvy. Pro své obdivovatele začala vytvářet také kresby na malých pohlednicových formátech a na malých kartičkách z ručního papíru. Ty pak rozesílala jako pozvánky nebo novoročenky.

• 
  Bez názvu, pastel, propiska, anilinové barvy, 1. pol. 70. let
• 
  Bez názvu, kresba a papírový reliéf na perforovaném papíře, 70. léta
• 
  Bez názvu, kresba a háčkovaná aplikace s výšivkou, 1. pol. 70. let
• 
  Bez názvu, kresba a háčkovaná aplikace s výšivkou, 1. pol. 70. let
• 
  Bez názvu, kresba a háčkovaná aplikace s výšivkou, 1. pol. 70. let
• 
  Novoroční, kresba na prostřihovaném papíře, 1977
• 
  Bez názvu, saténová koláž, přelom 70. a 80. let
• 
  Bez názvu, saténová koláž, přelom 70. a 80. let

Ruční papír ji inspiroval i k technice embosování vlhkého papíru na měkké polystyrénové podložce. Vzniklý reliéf pak vyztužila lepidlem. Začala používat také techniku koláže a z vrstvených papírů vytvářela závěsné objekty jako alegorické ptáky nebo motýly. Do kreseb všívala krajky uháčkované z bavlnek či umělého lýka a přidávala k nim korálky, flitry a skleněné diamanty. Tyto asambláže se svým významem blížily posvátným objektům nebo relikviářům. Pro krásu květů, syté barvy bavlnek, korálků a lesk saténu, z nichž své asambláže sestavovala, lze snadno přehlédnout surovost gesta a intenzivní sílu, vyzařující z výsledku.[21]

Ve druhé polovině 70. let tvořila textilní koláže z ústřižků saténu, který škrobila a po nalepení na papírovou podložku zdobila ornamentálními znaky pomocí barev na látku, propiskou, pastelem nebo fixem. Stejnou technikou, jakou užívala ve své tvorbě, zdobila Anna Zemánková záclony, potahy, stínidla lamp nebo vlastní klobouky a naplnila tak princip "brikoláže",[22] kdy její životní prostor splynul v totální umělecké dílo (Gesamtkunstwerk).