Terezie Zemánková

Terezie Zemánková pochází z umělecké rodiny. Její otec, Bohumil Zemánek (1942-1996) byl český sochař a syn významné autorky art brut Anny Zemánkové. Matka Markéta Paurová je sochařka a restaurátorka, dcera malíře Jaroslava Paura (1918-1987).

Absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, obor užitá malba (1989-1993) a poté v letech 1993-2000 studovala obor kulturologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.[1] Postgraduální studium absolvovala v letech 2001-2004 na Faculté des Sciences Humaines et Sociales, Sorbonne, Paříž a ukončila na FF UK v Praze (prof. Vladimír Borecký) obhajobou doktorské dizertace roku 2009.[2] Od roku 2005 pracuje jako nezávislá kurátorka a publicistka. Spolupracuje s Galerií hlavního města Prahy, Centrem současného umění DOX, Museum Montanelli, s pražskými galeriemi Peron, Artinbox, Havelka, se zlínskou galerií Kabinet T., ale také s Cavin-Morris Gallery v New Yorku či s Collection de l'Art Brut v Lausanne. V kreativním ateliéru A.R.T. (Ateliér radostné tvorby), který pracuje s umělci s mentálním hendikepem či duševní nemocí, působí jako kurátorka a odborná poradkyně.

Je členkou mezinárodní asociace ABCD (art brut connaissance et diffusion), specializované na znalectví a propagaci art brut a předsedkyní její pražské pobočky, kterou společně s Ivanou Brádkovou založila roku 2002. Přispívá do časopisů Art + Antiques,[3] Ateliéru, Xantypy, Elle Decoration, Raw vision a A2.

Terezie Zemánková se ve své odborné práci zabývá fenoménem Art brut -uměním v syrovém stavu, které nelze zařadit k etablovaným výtvarným proudům. Tvorbu jedinců, kteří trpí duševním onemocněním, mentálním handicapem nebo svůj výtvarný projev připisují vlastním schopnostem zprostředkovat mimosmyslové vnímání, autorka posuzuje z obecného kulturologického hlediska.

Zemánková se podrobně zabývá vymezením pojmu a pokouší se zařadit vysoce individualizovaný výtvarný projev art brut do širších souvislostí a nalézt některé společné rysy. Staví se kriticky k možnostem arteterapie psychicky nemocných a zdůrazňuje spontaneitu, syrovost a jejich nutkání k tvorbě, které má povahu rituálu a zároveň základní životní potřeby.[4] Odmítá redukovaný psychiatrický pohled na art brut a ztotožnění tvorby se symptomy duševní choroby nebo sociologický přístup zdůrazňující sociální marginalizaci jeho tvůrců, ale přiklání se k obecnějšímu vnímání tohoto výtvarného projevu jako osvobození vnitřní imaginace.[5]

V této souvislosti podrobuje kritickému zkoumání historicky podmíněná kritéria krásy, vkusu a hodnoty v umění[6] a upřednostňuje empatii proti čistě intelektuálnímu vnímání. Její komprehenzivní přístup preferuje emocionalitu a afektivitu proti racionální kritičnosti, přirozenost proti konstrukci a fenomén art brut posuzuje v integrujícím sociokulturním kontextu jako nedílnou součást postmoderní kultury. Soustřeďuje se na obecné definování kreativity a odvolává se na Maffesoliho teorii sociální imaginace, která vnáší snové, sakrální a poetické momenty do běžných představ.[7] Podle Zemánkové „existuje univerzální báze lidské imaginace, která je společná lidem napříč časem, prostorem, kulturním, sociálním i psychologickým předurčením.“[8]

Ve své výstavní činnosti práci se snaží začlenit art brut do současného umění, kterému se jako kurátorka rovněž intenzivně věnuje.