Anežka Hodinová-Spurná

Pocházela z velmi chudé rodiny; její otec František Zavadil pracoval jako bednář (výroba a opravy beček a sudů).

Po sňatku s Josefem Hodinou v roce 1922 přesídlila do Prahy, kde nejprve pracovala jako služebná, krátce na to pak jako dělnice ve zbrojní továrně. Členkou Československé strany sociálně demokratické dělnické byla již od roku 1918, v roce 1921 pak aktivně pomáhala spoluzakládat Komunistickou stranu Československa, která se v důsledku ruské Říjnové revoluce odštěpila od československé sociální demokracie. Angažovala se v organizaci Mezinárodní rudá pomoc. V roce 1927 se stala zastupitelkou pražského městského zastupitelstva za KSČ, v listopadu téhož roku byla zvolena i do pražské městské rady, stala se tedy městskou radní.

V roce 1929, kdy se v KSČ výrazně radikalizovalo Gottwaldovo křídlo, se stala jeho členkou a v témže roce pak úspěšně kandidovala v parlamentních volbách v roce 1929 do Národního shromáždění a stala se poslankyní za KSČ. Mandát obhájila v parlamentních volbách v roce 1935 a v parlamentu setrvala až do prosince 1938, kdy byla zbavena mandátu v důsledku rozpuštění KSČ.[1][2][3][4]

V roce 1932 se s Josefem Hodinou rozvedla a zakrátko nato se podruhé provdala za o 11 let mladšího komunistického novináře Jindřicha Spurného, od té doby pak používala obě svá příjmení.

Kromě své politické práce v dělnickém hnutí se také angažovala v hnutích za práva žen a v tehdejším mírovém hnutí. V roce 1934 poprvé navštívila Sovětský svaz. V roce 1938 jí vedení KSČ uložilo emigrovat před Hitlerem přes Polsko do Velké Británie, kde, mimo jiné, také v Londýně[5] předsedala Klubu československých žen, později se stala i členkou exilové Státní rady Československé.[6]

Do vlasti zpět se vrátila na jaře 1945 a opět se zapojila do politiky. Byla členkou Ústředního výboru KSČ. V letech 1945-1946 byla poslankyní Prozatímního Národního shromáždění za komunisty (byla místopředsedkyní parlamentu). Po parlamentních volbách v roce 1946 se stala poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ a opět byla místopředsedkyní parlamentu. Mandát poslankyně získala i ve volbách do Národního shromáždění roku 1948, kdy se stala členkou Národního shromáždění a jeho místopředsedkyní. Poslanecký i místopředsednický post opětovně získala ve volbách v roce 1954. V parlamentních volbách roku 1960 byla zvolena do Národního shromáždění ČSSR, nyní již jen jako řadová poslankyně. Zde setrvala až do své smrti roku 1963.[7][8][9][10][11]

V roce 1948 se aktivně zapojila do organizace únorového státního převratu, kde pracovala zejména na půdě Národního shromáždění. V parlamentu vytvořila nový zasedací pořádek a pomocí zastrašování dokázala přesvědčit velkou většinu poslanců, aby hlasovali pro program poúnorové druhé vlády Klementa Gottwalda. Vzhledem ke svému válečnému působení v Londýně však byla ona sama v roce 1949 dočasně řazena mezi lidi podezřelé z protistátní činnosti.[6]

Stala se posléze i členkou Ústředního výboru Národní fronty, od roku 1952 pak až do své smrti byla také předsedkyní Výboru československých žen a působila i jako předsedkyně Československého výboru obránců míru.[6][12]