Andrij Ševčenko

V roce 1986 upoutal pozornost pozorovatele Dynama Kyjev Aleksandra Spakova, když hrál na školním turnaji. Tak byl přidán do mládežnické akademie klubu.[3] Navzdory počátečnímu odporu svého otce Nikolaje, který si přál, aby jeho syn šel po jeho stopách dokončením vojenské kariéry. Andrej pokračoval v hraní fotbalu, dokud nebyla činnost pozastavena kvůli jaderné katastrofě v Černobylu 1986, který donutil chlapce a jeho rodinu dočasně opustit svůj domov a pohybovat se podél pobřeží, aby unikli účinkům kontaminace.[4]

Po návratu do Kyjeva se v klubové akademii okamžitě vyzdvihl své kvality. V roce 1989 se zúčastnil s dorostem mezinárodního turnaje v Itálii, s nímž vstřelil 10 branek.[5] V roce 1990 hrál turnaj ve Walesu a byl oceněn samotným Rushem.[3]

V letech 1993 a 1994 byl nejlepším střelcem rezervního týmu s 12 góly. V následující sezóně, 8. listopadu 1994 debutoval v utkání proti Šachtaru Doněck (3:1). Svůj první branku vstřelil 1. prosince 1994 proti Dnipru (4:2). V sezoně 1994/95 hraje poprvé proti Spartaku Moskva v LM (0:1)[6] a první branku v vstřelil 7. prosince 1994 proti Bayernu Mnichov (1:4).[7]

V následující sezóně vstřelil už 16 branek v 31 ligových zápasech (skončil na druhém místě v tabulce střelců), což vedlo k druhému titulu v řadě a vítězství domácího poháru. V sezóně 1996/97 opět vyhrál titul. V sezónách LM 1997/98 a LM 1998/99 se definitivně stal špičkovým hráčem pod vedením trenéra Lobanovského. Dne 5. listopadu 1997 se zaznamenal tři branky v Barceloně (4:0).[8] Dostal se až do čtvrtfinále, kde byl vyřazen pozdějším finalistou Juventusem. Sezónu uzavřel celkovým počtem 33 branek a titulem a domácím pohárem. V roce 1997 byl zvolen nejlepším hráčem ligy a ukrajinským fotbalistou roku.

V sezoně 1998/99 nastřílel celkem 33 branek v sezoně, opět vyhrál double (liga a národní pohár) a poprvé se stal nejlepším střelcem s 18 góly. Ve stejné sezoně v LM došel až do semifinále, kde podlehl Bayernu Mnichov.[9][10] Spolu s Yorkem se stal nejlepším střelcem. Na konci roku skončil na třetím místě v anketě o Zlatý míč 1999. Po 184 utkání a 106 brankách se rozhodl přestoupit do italského klubu AC Milán.

V květnu 1999 jej koupil tehdy za zhruba 25 milionů dolarů.[11] První utkání hraje proti Parmě o italský superpohár (1:2) 21. srpna 1999.[12] První branku vstřelil v 1. kole ligy proti US Lecce (2:2) 29. srpna.[13] Sezonu zakončil 24 brankami a stal se nejlepším střelcem ligy. V následující sezoně opět nastřílel 24 branek a skončil v tabulce střelců na 2. místě. V LM skončil ve druhé fázy, ale nastřílel 6 branek z 10 utkání. V anketě o Zlatý míč byl opět na 3. místě. Sezonu 2001/02 zakončil 4. místem v lize a stal se semifinalistou v poháru UEFA, v němž vypadli s Borussii.

Sezonu 2002/03 začal zraněním ve 3 předkole v LM proti FC Slovan Liberec. Následovalo volno a sezonu zakončil jen 5 brankami v lize. V LM dával rozhodující branky ve vyřazovací části. Nejprve porazil ve čtvrtfinále Ajax (3:2) [14] a v semifinále proti Interu (1:1)[15] díky jeho brance se AC Milán dostal po 8 letech do finále. Ve finále nastoupil od začátku utkání které skončilo 0:0. Po prodloužení přišli penalty a v ní dal rozhodující branku.[16] Stal se prvním Ukrajincem, který získal tuto trofej.[17] O tři dny později se stal vítězem domácího poháru.

Sezóna 2003/04 začala prohrou o Italský superpohár proti Juventusu.[18] Pak přišlo vítězství o Superpohár UEFA. V utkání proti Portu dal jedinou branku utkání.[19] Sezonu zakončil 24 brankami a stal se nejlepším střelcem ligy a s klubem získal titul.

V následující sezoně 2004/05, vstřelil v utkání o Italský superpohár všechny branky do sítě Lazia (3:0).[20] Na konci roku vyhrál anketu o Zatý míč a fotbalista Pelé jej zařadil na seznam FIFA 100. Také získal od prezidenta Ukrajiny Kučmy nejvyšší ukrajinský titul, titul Hrdina Ukrajiny. Ligu dokončil na druhém místě a vstřelil v nich 17 branek. V LM nastřílel 6 branek v 11 zápasech a pomohl k postupu do finále proti Liverpoolu. Zápas skončil výsledkem 3:3, v prodloužení měl několik šancí vstřelit branku. Utkání se rozhodlo až na penalty. Stejně jako ve finále LM 2002/03 byl u páté rozhodující střele. Tentokrát střelu odrazil brankář Jerzy Dudek, čímž rozhodl o vítězství soupeřů.[21][22]

Sezona 2005/06: liga 19 branek ve 28 zápasech, LM 9 branek ve 12 zápasech (nejlepší střelec), sezona se mu povedla jen trofeje nevyhrál. V lize klub dostal za korupční skandál odečet 30 bodů a v LM vypadli v semifinále s Barcelonou.[23] Dne 23. listopadu 2005, v utkání LM proti Fenerbahçe SK (4:0) vstřelil čtyři branky,[24] čímž se stal jedním z deseti hráčů, kteří v zápase zaznamenali tolik branek.[25] V utkání proti Trevisu 8. února 2006 se stal druhým nejlepším střelcem v historii AC Milán, hned za Nordahlem.[26] V květnu 2006 se v ligovém utkání proti Parmě (3:2)[27] zranil na utkání. To byl jeho poslední utkání v sezoně. V následujících týdnech oznámil prezident Silvio Berlusconi odchod do anglického klubu Chelsea FC. [28][29] Za sedm sezon u Rossoneri odehrál celkem 296 utkání a vstřelil 173 branek. Získal celkem 5 trofejí a řadu individuálních cen.

Dne 31. května 2006 se stal oficiálně hráčem anglického klubu Chelsea FC.[30] K týmu se zapojil po MS 2006.

První utkání odehraje a také první branku vstřelí při anglickém superpoháru 2006 13. srpna 2006 proti Liverpoolu (1:2).[31] První branku v lize vstřelil 23. srpna proti Middlesbrough (1:2).[32] Během sezony nestřílí branky a v zimě roku 2006 se objevili zprávy o přestupu.[33] Nakonec zůstal[34] a pomohl blues obsadit 2. místo v lize. V LM dokráčí do semifinále kde jej vyřadil Liverpool na penalty. Celkem vstřelil za sezonu 14 branek z 51 utkání. Po těchto výkonech které byli pod očekáváním se tisk i televize profilovaly možný návrat AC Milán během letního přestupového trhu.[35] Oba kluby však okamžitě odmítly jakýkoli kontakt.[36]

V sezóně 2007/08 nenašel v týmu mnoho prostoru. Často byl na tribuně a nezbylo pro něj místo ani na lavičce.[37] V lize odehrál 17 utkání a v LM jich odehrál jen 5. Tým postoupil do finále, ale v něm si proti Manchesteru United (1:1)[38] nezahrál a sledoval porážku na penalty z lavičky.[39] I když po skončení sezony se vyrojili zvěsti o přestupu zpět k Rossoneri, hráč se popřel.[40]

Po sérii vyjednávaní se 23. srpna 2008 po několika schůzkách mezi Abramovičem a Berlusconim se Andrej vrátil do AC Milán na hostování.[41][42] Po svém návratu hrál s číslem 76, protože s tradiční 7 hraje Pato. Sezona se mu nepovedla. V lize nevstřelí branku a hrál velmi málo.[43] Za celou sezonu vstřelil jen dvě branky a to v domácím poháru a v Poháru UEFA. Na konci sezóny se jej klub rozhodl nevykoupit a tak se vrátil do Chelsea FC. I tak se předvedl celkem ve 322 utkání za Rossoneri a vstřelil 175 branek což je druhé místo v tabulce střelců v AC Milán.

Po návratu z hostování do Chelsea FC odehrál jedno utkání. Dne 29. srpna přišla zpráva že klub souhlasil k přestupu do mateřského Dynama zadarmo. Po deseti letech se vrátil tam kde začal hrát velký fotbal. Rozhodl se hrát číslem 7 a ne číslo 10, které nosil na začátku kariéry.

Za Dynamo odehrál poslední tři sezony kariéry. Nejlepšího umístění v lize bylo vždy 2. místo a jednou hrál i finále domácího poháru. Poslední utkání odehrál 10. května 2012 proti Simferopolu (1:1).[44] Celkem za mateřský klub odehrál 267 utkání a vstřelil 136 branek. Dne 28. července 2012 v rozhovoru pro oficiální web Dynama Kyjev prohlásil, že končí fotbalovou karieru, aby se mohl věnovat politice.[45]

• 5× vítěz ukrajinské ligy (1994/95, 1995/96, 1996/97, 1997/98, 1998/99)
• 1× vítěz italské ligy (2003/04)
• 3× vítěz ukrajinského poháru (1995/96, 1997/98, 1998/99)
• 1× vítěz italského poháru (2002/03)
• 1× vítěz anglického poháru (2006/07)
• 1× vítěz anglického ligového poháru (2006/07)
• 1× vítěz ukrajinského superpoháru (2011)
• 3× vítěz poháru Společenství nezávislých států (1996, 1997, 1998)
• 1× vítěz italského superpoháru (2004)
• 1× vítěz Ligy mistrů UEFA (2002/03)
• 1× vítěz evropského superpoháru (2003)

• 1× na MS (2006)
• 1× na ME (2012)

• 1× Zlatý míč (2004)
• 6× ukrajinský Fotbalista roku (1997, 1999, 2000, 2001, 2004, 2005)[70]
• 1× ukrajinský sportovec roku (1999)[70]
• 2× Fotbalista roku Baltic a CIS (2004, 2005)
• 2× nejlepší hráč ligy (1996/97, 1999/00)
• 1× nejlepší útočník UEFA (1999)
• 3× nejlepší střelec ligy (1998/99, 1999/00, 2003/04)
• 2× nejlepší střelec Ligy mistrů UEFA (1998/99, 2005/06)
• 1× nejlepší střelec CIS Cupu (1997)
• 1× nejlepší střelec kvalifikace na Mistrovství světa (2002)
• All Stars Team UEFA (2004, 2005)
• All Stars Team ESM (2000, 2004, 2005)
• All Stars Team FIFPro (2005)
• člen Golden Foot (od roku 2005)
• člen FIFA 100 [1]

• Řád za zásluhy III třídy – 15. října 1999 – udělil prezident Leonid Kučma[71]
• Řád za zásluhy II třídy – 4. června 2003 – udělil prezident Leonid Kučma[72]
• Hrdina Ukrajiny 31. prosince 2004 – za vynikající sportovní výsledky a za výjimečný osobní přínos k rozvoji ukrajinského fotbalu ke zlepšení image Ukrajiny ve světě[73]
• Řád za odvahu III třídy – 2006 – udělil prezident Viktor Juščenko[74]
• Řád za zásluhy I třídy – 5. července 2012 – udělil prezident Viktor Janukovyč[75]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andrij Ševčenko na italské Wikipedii.

• Profil hráče na Eurofotbal.cz
• Oficiální webové stránky
• UEFA profil
• Profil trenéra na Transfermarkt.com (německy)
• Profil hráče na Transfermarkt.com (německy)
• Andrej Ševčenko na National-football-teams.com (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrij Ševčenko na Wikimedia Commons
• Osoba Andrij Ševčenko ve Wikicitátech (anglicky)