Amyloid

První pitevní nálezy popisující stav, který byl nejspíše amyloidózou, pocházejí z roku (Nicolaus Fontanus). Autorem termínu amyloid je Rudolf Virchow, který se domníval, že jde skutečně o škrob nebo možná o glykogen. Carl Friedreich a August Kekulé ovšem záhy prokázali, že amyloid má složení odpovídající proteinům. Popis struktury amyloidu a objev, že amyloid může vznikat z několika různých proteinů, normálních i patologicky změněných, spadají již do druhé poloviny 20. století.

Při vzniku amyloidu je klíčová přeměna prostorového uspořádání prekurzorového proteinu z alfa-helixu na strukturu beta-skládaný listu. Beta listy jednotlivých proteinů nebo proteinových fragmentů se k sobě paralelně přikládají a poměrně pevně se k sobě váží. Tímto způsobem postupně vzniká tzv. amyloidová fibrila. Amyloidová fibrila je mimořádně odolná vůči degradaci enzymy, navíc má mimořádné mechanické vlastnosti (struktura amyloidu je podobná struktuře fibroinu v hedvábí). Kromě fibril obsahuje amyloid tzv. koprecipitované komponenty, což jsou další proteiny, které se normálně vyskytují v krvi nebo v extracelulární matrix, a které mohou hrát nějakou roli v biologii amyloidu.

K průkazu amyloidu je popsáno několik testů, např. Virchowova zkouška s Lugolovým roztokem a kyselinou sírovou nebo barvení anilinovými barvami (např. krystalovou violetí). Zlatým standardem v diagnostice je ovšem barvení konžskou červení a průkaz dvojlomu v polarizačním mikroskopu.

Často je účelné stanovit protein, ze kterého amyloid vznikl. Imunohistochemické metody jsou v tomto ohledu nejčastěji používané, ale jejich spolehlivost není v tomto případě příliš vysoká, protože amyloid na jedné straně ztrácí svoji antigenní strukturu a na straně druhé může být schopen nespecificky vázat protilátky.

Z klinického hlediska je podstatné dělit amyloidózy na lokalizované a systémové.

Lokalizované amyloidózy postihují jen jeden systém. Protein, ze kterého vzniká amyloid, je obvykle tvořen v místě depozita. Patří sem např. Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, demence s Lewyho tělísky, BSE nebo pokročilá stádia diabetu II. typu (u diabetu nejde o příčinu onemocnění ale o následek nadprodukce inzulínu). Zvláštní formou je nádorový amyloid, tedy amyloid vzniklý v důsledku nadprodukce amyloidogenního proteinu nádorem.

Systémové amyloidózy naopak postihují celý organismus, i když míra postižení jednotlivých orgánů se může lišit. Původně se rozlišovaly pouze dvě formy amyloidózy: Primární, u které nebylo patrné vyvolávající onemocnění, a sekundární, u které bylo patrné vyvolávající onemocnění. Na dnešní úrovni poznání je toto dělení nesprávné, ale protože se vžilo, není účelné od něj upouštět.

Sekundární amyloidóza se může vzácně objevit jako komplikace chronického zánětlivého onemocnění. V rozvinutých zemích jde nejčastěji o revmatická onemocnění, v rozvojových jde o chronické infekce, jako je tuberkulóza nebo osteomyelitida. Protože je prekurzorovým proteinem tzv. sérový amyloid A, který se tvoří při zánětu, značí se tato amyloidóza jako AA.

Primární amyloidóza se objevovala bez patrné vyvolávající příčiny. Dnes se již ví, že primární amyloidóza doprovází poruchy kostní dřeně na hraně nádorového onemocnění. Při této poruše jsou nadprodukovány lehké řetězce imunoglobulinů (výjimečně těžké řetězce), které mohou za nepříznivých okolností dát vznik amyloidu. Takto vzniklá amyloidóza se značí AL resp. AH.

Další významnou formou je amyloidóza dialyzovaných. U pacientů na chronické dialýze v konečném stádiu poškození ledvin dochází k poklesu vylučování β₂-mikroglobulinu, který může dát vzniknout amyloidu. Moderní hemodialyzační přístupy s tímto rizikem počítají a reagují na něj.

Dále existuje celá řada dědičných syndromů, při kterých je mutací způsobena změna proteinu, který je náchylnější ke tvorbě amyloidu. Nejdéle známou je tzv. portugalský typ amyloidózy, za který je zodpovědná jedna konkrétní mutace prealbuminu. Jiným typem je tzv. finský typ (popsaný i případ v ČR), kde je mutován gelsolin.