Alois Fabián

Narodil se v obci Nedomice[pozn. 1] v rodině řeznického mistra Aloise Fabiána a jeho manželky Marie, rozené Svačinové.[1] Posléze odešel za prací do Paříže, kde byl v kontaktu s místní krajanskou komunitou.

Dne 28. července 1914, když Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Fabián se rozhodl nevrátit se do vlasti a bojovat za nenáviděné Rakousko a mezi prvními se s ostatními, zejména pařížskými Čechy, přihlásil do roty Nazdar. Ta vznikla 31. srpna 1914 v rámci Cizinecké legie z iniciativy zástupců francouzské pobočky Sokola a sociálně-demokratického spolku Rovnost. O vznik jednotky se zasadili zejména malíř František Kupka, Ernest Denis a jeho zeť a pozdější první československý důstojník Václav Dostal, opírající se o myšlenku vzniku samostatného Československa prosazovanou exilovou skupinou Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika.

Setkání Marie Čermákové se zotavujícími se členy roty Nazdar (Fabián stojící vpravo)

Alois Fabián (Legionářská stráž 1935)

Výcvik rota absolvovala v Bayonne, k bojovému nasazení byla odeslána v říjnu 1914 do kraje Champagne poblíž Remeše. Březovský je uváděn jako jeden z nejpříkladnějších vojáků, v rotě byl známým benjamínkem, nejmladším bojujícím v celé jednotce. Spřátelil se zde mj. s Karlem Bezdíčkem, praporečníkem roty Nazdar, či náčelníkem pařížského Sokola Josefem Pultrem.

Frontu se v té době podařilo stabilizovat a rota Nazdar žila běžným zákopovým životem.[4] V dubnu 1915 byla jednotka převelena do oblasti Artois, kde francouzská armáda připravovala ofenzivu a marocká divize měla být nasazena na jejím útočném hrotu. Cílem legionářů se stalo dobytí strategické vyvýšené kóty 140 poblíž Vimy. V říjnu 1915 se během bitvy u Arrasu s jednotkou zúčastnil těžkých bojů o kótu 140 u vesnice blízké vesnici Neuville-Saint-Vaast, při které rota utrpěla těžké ztráty, mj. padl Dostal, Bezdíček, Pultr a další. Rota Nazdar po tomto nasazení přestala formálně existovat a její zbylí členové byli zařazeni do jiných jednotek.

Na začátku roku 1918 se pak přihlásil do samostatné jednotky československých dobrovolníků, se kterými byl odeslán na frontu do oblasti Friley. Následně pak byla jednotka přesunuta k Grandvilliers, kde se měla zúčastnit velkého spojeneckého útoku francouzské a britské armády a postupu na Amiens.

26. dubna 1918 zaútočila Fabiánova jednotka na dobře opevněné německé zákopy u lesíku Bois d'Hangard, kde utrpěla těžké ztráty – padlo zde 18 Čechoslováků. Fabián byl při útoku těžce raněn do břicha a zůstal ležet na bojišti.[5] Byl nalezen a ošetřen německými zdravotníky a odeslán do zajateckého tábora u města Giessen v Hesensku, kde se ze svého těžkého zranění léčil.

Jako řada jiných čs. legionářů na západní frontě, udržoval korespondenční kontakt s Marií Čermákovou, pařížskou Češkou, mecenáškou a psychickou oporou vojáků, a také Fabiánovou vlastní tetou. S tou si přes korespondenční službu Červeného kříže vyměnil ze zajetí několik dopisů.

Alois Fabián zemřel na následky svých bojových zranění 22. října 1918 v nemocnici zajateckého tábora Giessen, kde byl pohřben na zajateckém hřbitově. Byl poslední československou obětí západního bojiště.[5]

Jeho jméno je uvedeno na památníku padlých ve světové válce na návsi v Nedomicích. Po roce 2000 mu byla na domě v Nedomicích, kde žil, odhalena pamětní deska.[6]

• MAREŠ, Bohumil. Bratr Alois Fabián, hrdina a mučedník. Legionářská stráž [online]. 1935-09-08 a násl. (pokračování) [cit. 2022-03-29]. (dostupné online v NK ČR) Dostupné online.