Marie Čermáková (mecenáška)

Narodila se patrně ve Velkém Meziříčí. Byla vdaná za Aloise Čermáka, českého krejčího, jejich manželství bylo bezdětné. Společně žili v Paříži, kde Čermáková pracovala v restaurantu Antonína Slepičky, kde se scházela místní komunita Čechů a Slováků.[3]

Po vypuknutí první světové války se s manželem stala členkou České kolonie pařížské, krajanského sdružení řízeného předsedou Josefem Hofmanem-Krátkým.[4] Alois Čermák byl členem jejího nejužšího vedení. Ta začala téměř okamžitě jednat v podpoře aktivit exilové skupiny Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika zasazujících se o vznik samostatného Československa. 31. srpna 1914 vznikla rámci Cizinecké legie Rota Nazdar, zejména z iniciativy zástupců francouzské pobočky Sokola a sociálně-demokratického spolku Rovnost. Myšlenka samostatné jednotky byla prosazována zejména malířem Františkem Kupkou, Ernestem Denisem a jeho zetěm a pozdějším prvním československým důstojníkem Václavem Dostalem. K jejímu prvnímu bojovému nasazení na západní frontě došlo v listopadu 1914 v oblasti Champagne.

Setkání Marie Čermákové se zotavujícími se členy roty Nazdar

Marie Čermáková se od počátku existence roty snažila bojující mladé muže v jejich údělu všemožně podporovat. Tíživost frontového života navíc často vojáci roty nemohli s nikým korespondenčně sdílet se známými a příbuznými v Čechách, neboť byl poštovní kontakt s tímto a francouzským územím téměř nemožný, navíc byli rakouskými úřady apriorně vyhodnocováni jako vlastizrádci. Čermáková organizovala zasílání balíčků s dopisy a potravinami od české komunity na frontu, mj. na Vánoční svátky 1914.

S řadou vojáků si také dopisovala[5] a psychicky je podporovala při ztrátách padlých kamarádů. Pekla také pečivo či pletla teplé oblečení. Po tragických ztrátách roty v bitvě u Arrasu na jaře 1915 se ve spolupráci s Červeným křížem zapojila do přímě podpory a pomoci československých raněných. Vyjížděla rovněž z Paříže a navštěvovala zotavující se vojáky různě po Francii. Věcně i finančně se podílela na vzniku nového praporu roty, dost možná s přičiněním manžela-krejčího, poté, co byl původní zničen v boji (spolu s ním padl též praporečník Karel Bezdíček). Během říjnové ofenzívy roku 1915 se vydala se zásobami za rotou k frontové linii a údajně, navzdory předpisům přísně zakazujícím pohyb civilistů na bojišti, strávila s vojáky celý den v zákopech.[2] Ve spolupráci s českým v zahraničí působícím pěvcem Božou Umirovem organizovala benefiční hudební večery na podporu legionářů.

Během války udržovala Čermáková korespondenční kotnakt s více než třiceti vojáky po celou dobu války. Z celkového počtu legionářů, se kterými si Čermáková dopisovala, jich šestnáct během války padlo.[6] Jedním z nich byl též Alois Fabián, synovec Čermákové a legionář v dubnu 1918 zajatý německou armádou, který zemřel 22. října 1918 v zajateckém táboře, jako poslední československá oběť západního bojiště.[7] Dopisy Čermáková archivovala a po válce některé zapůjčila ke zveřejnění.[5]

Po válce byla uváděna jako majitelka restaurace v Paříži na adrese 8 rue de Villedo.[8] S řadou z bývalých vojáků zůstala v kontaktu i po válce a svými vzpomínkami a dopisy z osobního archivu přispěla do publikací věnující se legionářské historii.