Adolf Heyduk

Narodil se 6. června 1835 v Rychmburku[4] (dnes Předhradí u Skutče) v rodině truhláře. Od roku 1850 studoval na reálce v Ječné v Praze, kterou ukončil v roce 1854. Poté na přání rodičů rok studoval techniku v Brně a pak přestoupil na techniku do Prahy (1855).[4] O dva roky později se seznamuje s Janem Nerudou, se kterým navázal blízké přátelství.[3] Studia ukončil roku 1859, stal se učitelem na pražské reálce, již roku 1860 odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku, kde žil až do své smrti.[3] Město Písek ho okouzlilo a rychle zde zdomácněl.[5] V roce 1896 byl jmenován školním radou.[4]

V roce 1876 přijal místo na I. reálném gymnáziu v Praze, zde se stal předsedou literární části Umělecké besedy. Roku 1877 se vrátil do Písku, kde se téhož roku oženil se svojí o 25 let mladší žačkou Emílií, dcerou předního píseckého restauratéra Reinera.[5] V následujících letech se stal dvojnásobným otcem, ale obě události skončily rodinnou tragédií. Roku 1878 zemřela jeho první dcera Jarmila ještě před pokřtěním ve věku tří měsíců. Na křtiny přijel do Písku i jeho dlouholetý kamarád Jan Neruda, který se měl stát kmotrem. Vzhledem k předčasnému úmrtí ale ke křtu nedošlo a tato smutná událost inspirovala Nerudu k sepsání Balady dětské.[5] Druhá dcera Liduška zemřela ve věku čtyř let roku 1884.[5][6]

V roce 1887, poté co vstoupil do debaty o pravosti tzv. Rukopisů (královédvorského a zelenohorského) T. G. Masaryk, o něm složil Adolf Hejduk báseň, ve které stálo:

„Vás věru nezrodila matka česká; spíš netvorná, zlo sálající saň; jež nad hlavou nám perutěmi tleská; a stále žádá české krve daň.“[7]

Měl velmi silný vztah ke Slovensku, které často navštěvoval a měl zde mnoho přátel. Vedle Slovenska cestoval také do Itálie či na Kavkaz, kde měl část své rodiny. Žil zde jeho synovec, agronom Jaroslav Hejduk, první praporečník České družiny v ruských legiích.[8]

Památník Adolfa Heyduka v Tyršově ulici v Písku.

V roce 1900 si nechal postavit v Písku vlastní dům dle návrhu architekta Jana Kouly, který je v současnosti zčásti v péči Prácheňského muzea.[5] V budově se nachází památník Adolfa Heyduka, ve kterém je možno zhlédnout Heydukovu pracovnu, jídelnu a salon s dobovou tematikou.[9]

Adolf Heyduk se jako jediný významný básník Nerudovy generace dočkal samostatného a svobodného československého státu, o který jeho generace usilovala.[3] Jeho synovec byl ruským legionářem a praporečníkem České družiny na Rusi. [10] V roce 1920 u příležitosti jeho 85. narozenin mu byl osobně poblahopřát i první prezident Tomáš Garrigue Masaryk v jeho bytě v Písku.[5] Heyduk zemřel 6. února 1923 v Písku a je pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.[5]

Hejdukův hrob na Vyšehradském hřbitově

Jeho celoživotní dílo je značně rozsáhlé a čítá asi 60 básnických sbírek – většina z nich je málo známá, tisíce veršů v dobovém tisku, sbornících, časopisech atd.[5] Pro jeho díla je typická písňová forma – mnoho jeho děl bylo zhudebněno, proto byl nazván Pootavským slavíkem. Častým tématem mu byla jihočeská a slovenská příroda, láska k ženě a dětem.

Do roku 1884 (úmrtí jeho druhé dcery) jsou jeho básně optimistické, po této tragédii jsou jeho díla pochopitelně pesimistická a smutná. Verše vydané po tomto roce jsou považovány za kvalitnější.

Následující přehled čerpá z práce spisovatele a literárního vědce Františka Tichého Adolf Heyduk a jeho dílo.[11] a zahrnuje tedy jen přehled díla do roku 1915.