Adolf Fischhof

Pocházel z židovské rodiny.[2] V letech 1829–1834 studoval na piaristickém gymnáziu v Pešti. Potom navštěvoval kurzy filozofie a od roku 1836 studoval medicínu na Vídeňské univerzitě. V roce 1845 promoval. V roce 1846 získal též titul magistra porodnictví. V roce 1848 nastoupil jako sekundář do všeobecné nemocnice.[1]

Během revolučního roku 1848 se pak zapojil do politického dění. Již 13. března 1848 pronesl projev na veřejné schůzi ve vídeňském Landhausu na Herrengasse. Zde formuloval prvotní požadavky liberální opozice: svobodu náboženskou, tiskovou a liberální školský systém.[2] Byl členem akademické legie a velitelem jejího zdravotnického sboru. Do 17. července 1848 byl předsedou bezpečnostního výboru. Od 2. července do 20. prosince vedl s titulem ministerského rady referát hygieny na ministerstvu vnitra. Cestoval do Haliče s cílem řešit tamní epidemii cholery.[1] Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Vídeň v Dolních Rakousích. Uvádí se jako doktor lékařství.[3] Patřil ke sněmovní levici.[4] Byl členem parlamentního ústavního výboru.[1] Na konci roku 1848 se na sněmu odehrávaly debaty o finálním znění návrhu ústavy, přičemž pozice německé liberální levice a českých poslanců se sbližovaly a Fischhofovy návrhy se tak výrazněji neodlišovaly od návrhu, které předkládal František Ladislav Rieger.[5]

Po rozpuštění sněmu byl trestně stíhán a zatčen, ale obvinění bylo staženo a on mohl působit apoliticky jako lékař ve Vídni. V roce 1856 kvůli onemocnění hlavy podnikl několik léčebných cest do západní Evropy. Teprve v roce 1867 byl plně amnestován a obnovena jeho občanská práva. Předseda předlitavské vlády Alfred Potocki mu nabídl místo v kabinetu, ale Fischhof odmítl. Působil nadále jako vlivný politický publicista, zaměřoval se na otázky ústavního a národnostního charakteru. Byl stoupencem federativního uspořádání monarchie. Jeho základem měly být historické země, ale vnitřně decentralizované. Významnou roli by tak v chodu státu hrály zemské sněmy a okresní zastupitelstva.[1] Už roce 1861 publikoval (spolu s Josephem Ungerem) studii nazvanou Zur Lösung der ungarischen Frage, ve které předznamenal dualistické státoprávní řešení v podobě rakousko-uherského vyrovnání.[6] V rámci bloku německých liberálů (Ústavní strana) tvořil skupinu tzv. autonomistů. V roce 1866, když po prusko-rakouské válce vrcholily debaty o státoprávním uspořádání monarchie, navrhli autonomisté Fischhof a Moritz von Kaiserfeld neformální jednání politických zástupců všech národností monarchie s cílem dospět ke smíru. Česká reprezentace se snažila tuto iniciativu využít. Centralistické křídlo německorakouských liberálů (Eduard Herbst) ale takové řešení odmítlo.[7]

V roce 1875 se přestěhoval do Emmersdorfu v Korutanech. Zde roku 1878 hostil vyjednávání s českými liberálními politiky.[1] Šlo o takzvané Emmersdorfské memorandum. Toho roku se totiž staročeši i mladočeši dohodli na ukončení pasivní rezistence a společném aktivním postupu na rakouské politické scéně. Předák českých liberálů František Ladislav Rieger tehdy uvažoval o nějaké dohodě s německými liberály. Emmersdorfské memorandum, které signoval Fischhof a dojednával s Riegrem šéfredaktor liberálního listu Neue Freie Presse Michael Etienne, nastínilo možnost spolupráce německorakouských a českých liberálů a splnění některých českých autonomistických požadavků. Zamýšlená koalice ale nakonec nebyla realizována. Na potenciálně silný česko-německý liberální blok se s podezřením díval císař a nepodařilo se překonat centralistické tendence některých německých liberálních předáků. Rieger nakonec uzavřel dohodu s konzervativním německorakouským blokem okolo Eduarda Taaffeho.[8]

V roce 1882 vystoupil Fischhof s projevem ve Vídni při založení Německé lidové strany. Po neúspěchu tohoto projektu sjednocené liberální politické formace se opět stáhl z aktivního politického dění.[1]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Adolf Fischhof na Wikimedia Commons