Adolf Beer

Pocházel z židovské rodiny z Prostějova. V mládí ho ovlivňovali místní židovští intelektuálové (lékař Gideon Brecher a rabín Hirsch Bar Fessel), později se ale židovské víry vzdal. Studoval prostějovské gymnázium.[4] Podle jiného zdroje ale studoval na gymnáziu v Prešpurku a Budapešti.[1] Studoval na Berlínské univerzitě, Univerzitě v Heidelbergu, Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a Vídeňské univerzitě. Získal titul doktora.[4] Od roku 1853 pracoval jako učitel dějepisu na střední škole v Černovicích.[1] Zde setrval do roku 1857.[5] Později vyučoval v Praze a Vídni. Později působil jako docent historie na právnické fakultě ve Velkém Varadínu a jako profesor historie na Obchodní akademii ve Vídni, na které setrval po dobu deseti let. V roce 1868 se stal profesorem Vídeňské technické univerzity. Napsal více než deset knih o dějinách a řadu článků.[4]

Zapojil se i do veřejného a politického života. Od roku 1871 byl mimořádným členem rakouské akademie věd od roku 1873 jejím členem-korespondentem. Podnikl studijní cesty do Amsterdamu, Berlína, Kodaně, Londýna a Paříže.[4] Roku 1864 ho Leopold Hasner von Artha povolal do státní školské rady.[1] Byl poradcem ministra pro tematiku středního a vyššího školství. Podílel se na tvorbě školského zákona roku 1869 a na reformě rakouských reálných škol.[4] V roce 1870 z ministerstva odešel a vrátil se na technickou vysokou školu ve Vídni.[1] ´

Byl poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu), kam usedl v prvních přímých volbách roku 1873 za městskou kurii, obvod Šternberk, Uničov atd.[6] Uvádí se tehdy jako dvorní rada a profesor na Vysoké škole technické ve Vídni, bytem Vídeň.[7] Parlamentní křeslo obhájil ve volbách roku 1879, volbách roku 1885 a volbách roku 1891.[6]

Zastupoval tzv. Ústavní stranu, která byla liberálně, provídeňsky a centralisticky orientována.[1][8] Na Říšské radě se v říjnu 1879 uvádí jako člen staroněmeckého Klubu liberálů ( Club der Liberalen).[9] Po volbách roku 1885 patřil do klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných proudů německých liberálů.[10] Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub.[11] V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice.[12] Ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocená německá levice.[13]

Po odchodu ze sněmovny byl jmenován do Panské sněmovny (horní, nevolená, komora Říšské rady).[1]

V roce 1893, když padla vláda Eduarda Taaffeho, byl mezi kandidáty na ministra školství, ale do funkce nakonec neusedl.[4] Zemřel v květnu 1902.[1][5]