Acidifikace

Hlavní příčinou acidifikace je znečištění ovzduší. Mezi hlavní acidifikační plyny patří oxid siřičitý, vznikající hlavně spalováním hnědého uhlí, jež se při rozpuštění ve vodě transformuje na kyselinu siřičitou. Emise oxidu siřičitého v současnosti klesají díky odsiřování tepelných elektráren a hutí, spalujících hlavně hnědé uhlí (v České republice klesly emise SO₂ za posledních 10 let o 80–90 %), nicméně stále působí problémy emise z lokálních topenišť, neboť při inverzním počasí se sníženými rozptylovými podmínkami mohou způsobit smogovou situaci.

Dalším acidifikačními plyny jsou oxidy dusíku. Přirozeně vznikají například působením blesků, nebo tříštěním mořských vln, problémem jsou člověkem způsobené emise, které vznikají spalováním pohonných hmot v motorech (dochází k oxidaci vzdušného dusíku). V současnosti působí v ČR více škod než SO₂.

Čpavek je sám o sobě zásaditý plyn, nicméně jeho reakcí se vzdušnými emisemi vzniká amonný kationt, jež je kyselinou. Do ovzduší se dostává hlavně kvůli hnojení zemědělských půd. Používá se též jako chladicí médium, může se tak do prostředí dostat kvůli úniku.

Největší vliv má množství emisí v atmosféře, acidifikaci vod významně ovlivňuje její pufrační schopnost. Přítomnost bazických iontů snižuje(Ca²⁺, Mg²⁺, Na⁺, K⁺,) acidifikaci. Horské půdy a vody jsou acidifikací ohroženy více, neboť vody jsou zde celkově méně mineralizované, a obsahují méně organických látek.
Podloží taky ovlivňuje rychlost acidifikace, půdy na žulách a rulách podléhají rychleji.

Listnaté lesy mají významnou pufrační schopnost, naopak jehličnaté acidifikaci půd spíše podporují neboť produkují těžko rozložitelný opad, který následně tvoří kyselý humus. Kyselý humus je zdrojem huminových kyselin, jež vyvazují z půdy bazické ionty a odplavují je do podzemních vod. Jehlice na rozdíl od listů neopadávají, a tak se na ně celoročně váže více emisí, které nakonec skončí v půdě.

Dalším faktorem ovlivňujícím pH půdy je intenzivní zemědělství a lesní hospodářství. Kvůli odebírání produkované biomasy, dochází k úbytku bazických iontů na ní vázaných, což vede k acidifikaci.

Postižené ekosystémy se stávají neobyvatelnými nejen díky snížení pH, ale i kvůli vyluhování toxických kovů, jež by za normálních podmínek zůstaly navázány v horninách. Mezi tyto kovy patří např. : Hliník, Kadmium, Olovo a Měď. Dochází tak k úhynu vodních organismů, což vede k celkovému snížení biodiverzity. Nejvíce viditelným důsledkem acidifikace je devastace jehličnatých lesů. V ČR jsou takto postiženy lesy v pohořích na severu území (nejvíce v krušných horách). Acidofilní druhy se stávají dominantními (např. rašeliníky), dochází i k narušení trofního stupně, neboť živiny jsou odplavovány z vod a půd pryč. Na pohled tedy acidifikované vody vypadají čistě, protože jsou zcela průzračné. Kvůli nedostatku živin dochází k úbytku mikroorganismů rozkládajících rostlinnou hmotu, to vede ke kumulaci nerozložené rostlinné hmoty.

V 70. letech došlo k razantnímu okyselení šumavských jezer. Jejich vody až do této doby zvládaly přísun okyselujících látek, došlo ale k vyčerpání pufračního systému, což zákonitě vedlo k masivnímu okyselení. Ph kleslo až k hodnotě 3,5 což vedlo k vyluhování toxických kovů a úhynu ryb a měkkýšů. K okyselení též přispělo horninové podloží, neboť Šumava je tvořena kyselými horninami. Mezi nejhůře postižené patří Černé jezero a Čertovo jezero, Laka naopak moc postihnuté není. V současnosti dochází k jistému zlepšení, nicméně návrat ryb lze očekávat až v horizontu dalších padesáti let.

Jak mokrá, tak i suchá depozice má významný vliv na člověka. Při mokré depozici (kyselých deštích) dochází k ztrátě ekonomické hodnoty lesa, jenž není schopen dále produkovat kvalitní dřevo. Devastace lesů je spojena i s úbytkem turistického ruchu.
Acidifikované vody jsou, jak již bylo zmíněno plné toxických kovů, jež následně mohou proniknout do podzemních vod. Při dalším užití této vody tedy hrozí riziko intoxikace a rozvojem s ní spojených chorob. Např. zvýšené koncentrace hliníku ve vodě přispívají k rozvoji Alzheimerovy choroby.

Vliv kyselého deště na sochy

Kyselé deště ve městech ohrožují kulturně-historické památky, neboť tyto srážky rozpouštějí vápenec mnohem rychleji než běžný déšť, ve kterém se normálně vyskytuje kyselina uhličitá.

Nejnebezpečnější pro lidské zdraví je však suchá kyselá depozice, neboli redukční smog (jinak nazývaný též jako zimní či londýnský smog). Tvoří ho zejména oxid siřičitý a mlha. Vzniká spalováním uhlí v zimních měsících, kdy panují inverzní podmínky. Za těchto podmínek se smog hromadí, jelikož jsou zhoršené rozptylové podmínky. Tento druh smogu (vedle redukčního smogu existuje i oxidační, jehož hlavní škodlivinou je troposférický ozon a vzniká v létě) má na svědomí několik ekologických katastrof. může způsobovat např. rozedmu plic, nebo srdeční potíže. Níže jsou uvedeny jednotlivé katastrofy.

Příčinou neštěstí byla hustá mlha a termální inverze. V ovzduší došlo k nárůstu koncentrace SO₂, F a prachových částic. Mnoho lidí mělo vážné dýchací potíže. Zaznamenány byly četné případy cyanózy, horečky a tvorby plicních tekutin. Zemřelo přibližně 4000 osob. Většina zemřelých byla vyššího věku a před havárií měla srdeční či plicní choroby.

Mnoho průmyslových aktivit v oblasti oceláren, výroby zinku a kyseliny sírové. Příčinou byla termální inverze a mlhavé počasí. Současně s vysokými koncentracemi SO₂ a prachových částic. Onemocněla téměř polovina obyvatel – 14 tisíc lidí. Z toho 20 osob zemřelo.

Podobná situace jako v Londýně 1952. Příčinou byla stagnace vzduchu a přítomnost vysokých koncentrací SO₂. Bylo poškozeno zdraví několika tisíc obyvatel. Několik z nich dokonce zemřelo.

Vysoké koncentrace oxidantů a SO₂ v atmosféře. Více než 6000 osob trpělo vážným podrážděním očí a bolestmi hrdla.

• Kyselé deště
• Velký smog 1952
• Okyselování oceánů

• Článek o kyselých deštích Archivováno 26. 6. 2007 na Wayback Machine
• Návrh komplexní strategie snižování emisí z výroby a zpracování kovů
• Göteborský protokol omezující acidifikaci, eutrofizaci a přízemní ozón
• Výzkum šumavských jezer