Úřednické zkoušky v Číně

Zárodky zkouškového systému se objevily v Číně za vlády dynastie Chan. Tehdy byly stavy úředníků doplňovány kandidáty doporučovanými stávajícími funkcionáři. Ti vybírali mezi členy aristokratických rodin, vlastními příbuznými, ale i nespřízněnými schopnými kandidáty. Od roku 124 př. n. l. byli kandidáti pravidelně zkoušeni ze znalostí konfuciánských klasiků,[1] roku 85 př. n. l. císař stanovil roční kvótu takto vybíraných uchazečů.[2]

Po zániku chanské říše byl ve státě Wej (220–265) zaveden systém devíti hodností a nestranně spravedlivého, ve kterém místní úředníci hodnotili přijatelnost možných kandidátů především z hlediska jejich původu. Systém devíti hodností byl používán dynastií Ťin (265-420) a jižními (čínskými) dynastiemi. Na severu nečínské administrativy nemohly spoléhat na soupisy a rodokmeny elit a orientovaly se více na doporučování kandidátů a jejich schopnosti.[2]

Po sjednocení Číny dynastií Suej tato roku 605 zavedla vedle doplňování stavů úřednictva na základě doporučení také vyhledávání talentovaných kandidátů prostřednictvím zkoušek. Zkouškový systém se dále rozvíjel za dynastie Tchang a za Sungů se stal důležitým způsobem náboru úředníků.

V říši Sung se úředníky častěji než v předešlých dobách stávali úspěšní absolventi zkoušek.[3] Zatímco v polovině tchangské éry složilo zkoušky 15 % úředníků,[4] Roku 1046 regulérní absolventi zkoušek tvořili 57 % úředníků; v následujících desetiletích toto číslo klesalo, k roku 1119 na 45 %, roku 1191 na 31 % a roku 1213 jen na 27 %.[5]

Zkoušky byly třístupňové. První kolo, krajské zkoušky (州試, čou-š’), probíhalo v krajích a prefekturách, úspěšní postoupili do hlavního města k metropolitním zkouškám (省試, šeng-š’).[pozn. 1] Posledním kolem, zavedeným roku 973, byly palácové zkoušky (殿試, tien-š’). Jejich absolventi získali titul ťin-š’ (進士, „skutečný učenec“).[3] Zkoušky byly zprvu vyhlašovány nepravidelně, od roku 1067 ve tříletých intervalech. V počátcích říše Sung je absolvovalo ročně v průměru asi 20 kandidátů, později se počet nových ťin-š’ zvedl na asi 600 jednou za tři roky.[6]

Vláda měla zájem na vyváženém zastoupení úředníků ze všech regionů říše, proto roku 989 stanovila kvóty úspěšných absolventů podle jejich původu.[5] Kvóty zůstaly i nadále předmětem diskuzí. Ou-jang Siou je odmítal s tím, že absolventi zkoušek mají být hodnoceni výhradně podle svých schopností. Naproti tomu S’-ma Kuang je prosazoval, přičemž poukazoval na vysoký počet úspěšných studentů z rozvinutých a bohatých regionů, zejména hlavního města. Ve 30. a 40. letech 11. století totiž až čtvrtina nových ťin-š’ pocházela z metropole a okolí.[7]

Na méně úřednických míst obsazovaných absolventy zkoušek a současně rostoucí zájem o jejich složení (z 200 tisíc studentů registrovaných ve státních školách se zkoušek účastnila polovina, přičemž úředníků bylo jen asi 20 tisíc)[8] vláda reagovala zpřísněním podmínek. Roku 1023 nařídila, aby prošlo pět kandidátů z deseti, roku 1045 dva z deseti, roku 1093 jeden z deseti, roku 1156 jeden ze sta a roku 1275 jeden z dvou set. Ve výsledku klesalo procento úspěšnosti i šance nastoupit úřední kariéru.[8]

Velký zájem o složení zkoušek, z toho plynoucí ostrá konkurence a snaha uspět za každou cenu vedly k sérii protiopatření ochraňujících regulérnost zkoušek. Kandidáti psali odpovědi na otázky v samostatných místnůstkách, v nichž byli izolováni po celou dobu zkoušek; práce byly identifikovány nikoliv podpisem, ale číslem; od roku 1015 práce přepisovali písaři, aby hodnotitelé nemohli poznat rukopis kandidáta.[9]

Nečínské dynastie Ťin a Jüan systém omezovaly, rušily a zase znovu záváděly, nicméně důležité pozice obsazovaly kandidáty z řad nečínských národů, kteří zkouškami a nutným dlouholetým studiem konfucianismu neprocházeli.[2]

V mingské Číně byl zkouškový systém přes přechodné zrušení v letech 1373–1384 opět hlavním zdrojem doplňování řad úředníků. Čchingská vláda zkouškový systém převzala, zrušen byl až roku 1905.[2]

V klasické podobě v mingské a čchingské éře začalo studium budoucího úředníka už v raném věku. Než se přihlásil k prvním zkouškám na okresní úrovni – teoreticky do patnácti let věku, v praxi obvykle později – znal prakticky zpaměti předepsanou literaturu, jejímž základem byly čtyři knihy konfuciánských klasiků.

Zkoušky byly tříkolové, témata otázek byla vybírána ze čtyř knih a pěti klasických knih, kandidáti komponovali báseň a psali politické eseje (tzv. osmidílný esej).

Přístup ke zkouškám měl teoreticky každý muž, kromě příslušníků nízkých povolání (herci, řezníci, apod.). Reálně nebyly prostředky a čas ke studiu dosažitelné pro každého. Zpravidla se ke zkouškám hlásili kandidáti z rodin džentry – vzdělaných pozemkových vlastníků.[10]

Zkouškový areál se 7500 buňkami pro kandidáty, Kuang-tung, 1873

Absolvoval-li okresní, prefekturní a kvalifikační zkoušky (縣試, sien-š’; 府試, fu-š’; 院試, jüan-š’), souhrnně označované za učňovské zkoušky (童試, tchung-š’), mohl kandidát začít studium na státní škole.[2] Obdržel titul šeng-jüan (生員, státní student), těšil se společenskému postavení úředníka, byl osvobozen od placení daní a ještě dostával od státu stipendium, ale nemohl vykonávat nepřiměřeně nízká povolání, jako řemeslník. Škola sloužila především jako registrační místo studentů, výuka byla jen formální a uchazeč byl odkázán na samostudium a domácí učitele. Studenti byli každoročně přezkušováni, neúspěšní ztratili stipendium, či byli vyloučeni.[1]

Cítil-li student připraven, přihlásil se ke k vlastním zkouškám pro výběr úředníků. Ty byly třístupňové. První stupeň – provinční zkoušky (鄉試, siang-š’) – se konal každé tři roky. Úspěšní dostali titul ťü-žen (舉人, doporučený muž) a právo účasti v metropolitních zkouškách další rok.[2] Metropolitní zkoušky (會試, chuej-š’) probíhaly v hlavním městě vždy následující rok po provinčních zkouškách, předsedal jim ministr obřadů. Úspěšný kandidát získal titul kung-š’ (貢士, představený učenec) a právo postoupit k palácovým zkouškám (殿試, tien-š’ nebo 廷試, tching-š’). Úspěšné složení palácových zkoušek přineslo kandidátům titul ťin-š’ (進士, skutečný učenec). Za 276 let mingské vlády proběhlo 90 palácových zkoušek, kterými úspěšně prošlo 24 874 kandidátů.[11] Nejlepší byli přijati do akademie Chan-lin, ostatní mohli počítat s úředním místem.[2]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Imperial examination na anglické Wikipedii.

• MIYAZAKI, Ichisada. China's Examination Hell. Překlad Conrad Schirokauer. New Haven: Yale University Press, 1976. ISBN 0300026390.
• ELMAN, Benjamin. A Cultural History of Civil Examinations in Late Imperial China. London: Univ. of California Pr., 2002. ISBN 0-520-21509-5.
• CHAFEE, John. The Thorny Gates of Learning in Sung [Song] China. Albany: State University of New York Press, 1995.
• LEE, Thomas H.C. Government Education and Examinations in Sung [Song] China. Hong Kong; New York: Chinese University Press; St. Martin's Press, 1985.
• MAYERS, William Frederick; PLAYFAIR, G.M.H. The Chinese Government: A Manual of Chinese Titles, Categorically Arranged and Explained, with an Appendix. 3. vyd. Šanghaj: Kelly & Walsh Limited, 1897. Dostupné online.
• MAN-CHEONG, Iona. The Class of 1761: Examinations, the State and Elites in Eighteenth-Century China. Stanford: Stanford University Press, 2004.
• In: OLIVOVÁ, Lucie. Zkouškový systém na Dálném východě. Praha: Česká orientalistická společnost, 2002. ISBN 9788090251052.

• Kuo-c’-ťien
• Systém devíti hodností

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Úřednické zkoušky v Číně na Wikimedia Commons
• Úřednické zkoušky v Číně za dynastie Ming