Systém devíti hodností

Systém devíti hodností (čínsky v českém přepisu ťiou-pchin, pchin-jinem jiǔpǐn, znaky 九品) byl systém kategorizace úředníků v Číně používaný do 20. století. Úředníci v něm měli přidělené hodnosti od první, nejvyšší, po devátou, nejnižší. Význam zastávaného úřadu zpravidla odpovídal obdržené hodnosti. Podle hodnosti se určovalo jejich postavení, plat, oficiální oděv.

V říši Chan

V říši Chan byla hierarchie úředníků vyjádřena formální výší jejich příjmu. Nejvýše stáli hodnostáři s příjmem 10 000 chu obilí[1] (1 chu odpovídalo 34,25 litru v období Západní Chan, tj. 202 př. n. l. až 9 n. l., a 19,81 litru za Východních Chanů v letech 9–220),[2] poté úředníci s 2 000 chu, pak s 1000, 800, 600, 500, 400 a 100 chu. Zmíněná čísla se používala pouze pro vyjádření hierarchie, faktický příjem úředníků byl nižší, konkrétně úředníci v kategorii 2 000 chu fakticky dostávali 100 až 180 chu obilí.[1]

Devět hodností

S rozpadem říše Chan a vznikem říše Wej byl v novém wejském státu zaveden systém devíti hodností a nestranně spravedlivého. V něm byl v každé komandérii jmenován úředník nazvaný „nestranně spravedlivý“ (中正, čung-čeng), který sepsal všechny schopné muže přicházející v úvahu pro úřední službu a dle jejich schopností je rozdělil do hodnostních tříd od prvé (nejvyšší) po devátou (nejnižší). Tyto hodnosti se nazývaly oblastní hodnosti (鄉品, siang-pchin) a odpovídaly taktéž devíti kategoriím úředních hodností (官品, kuan-pchin). Kandidáti poté nastupovali úřední kariéru zpravidla v úřadě v kategorii o čtyři nižší než byla oblastní hodnost, kterou získal.[3]

Původní kritéria schopností se záhy změnila a důraz se začal klást na původ kandidátů. Časem zůstalo kritérium původu jediné a kandidáti se na seznamy řadili podle vznešenosti svého rodu či rodiny, resp. podle výše aristokratických titulů a úředních funkcí získaných příbuznými kandidáta.[3] K usnadnění výběru pak vznikaly soupisy aristokratických rodů.

Od Severních Wejů byla každá z devíti úředních hodností rozdělena na dva stupně – řádný či hlavní (正, čeng) a vedlejší (從, cchung). Stupně hodností od čtvrté níže byly ještě rozděleny na vyšší (上, šang) a nižší (下, sia). To jest bylo celkem 30 stupňů (třikrát dva plus šestkrát čtyři), přičemž nejvýše stála hlavní první hodnost, nejníže nižší vedlejší devátá.[pozn. 1]

Kategorizaci úředníků do devíti hodnostních tříd zpravidla rozdělených na stupně převzaly i říše Suej a Tchang a po nich následující státy (Pět dynastií a deset říší, Sung, Jüan, Ming a Čching).

Od obecného schématu existovaly různé odchylky, tak v říši Severní Čou bylo pořadí hodností obrácené, to jest nevyšší byla devátá a nejnižší první.[4] V říši Tchang se v praxi používalo pouze 29 stupňů, protože nejvyšší – první hlavní – hodnost se neudělovala.[5] V rámci reforem sungského státníka Wang An-š’a byly zrušeny stupně a zůstalo pouze devět hodností.[6] Později bylo obnoveno rozdělení hodností na nižší a vyšší, tj. bylo celkem 18 stupňů.

Odkazy

Poznámky
  1. Konvenčně se, zejména v anglojazyčných publikacích hodnosti značí čísly 1 až 9, hlavní/vedlejší stupně písmeny a/b to jest od 1a (hlavní první) po 9b (vedlejší devátou). Případně vyšší/nižší stupně opět čísly, např. 5b2 je nižší vedlejší pátá hodnost.

Reference
  1. XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 36. [Dále jen Xu, Olivová].
  2. КРОЛЬ, Ю.Л.; РОМАНОВСКИЙ, Б. В. Метрология. In: ТИТАРЕНКО, М.Л., a kol. Духовная культура Китая: энциклопедия: в 5 т. Том 5. Наука, техническая и военная мысль, здравоохранение и образование. 1. vyd. Москва: Восточная литература, 2009. ISBN 978-5-02-036381-6. S. 334–335. (rusky)
  3. HRUBÝ, Jakub. Sima, vládnoucí rod dynastie Jin (265-420): Mocenské postavení knížat z císařského rodu a role, kterou sehrála v dějinách dynastie. 1. vyd. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2007. 198 s. ISBN 80-85425-61-0. S. 100.
  4. Xu, Olivová, s. 42.
  5. Xu, Olivová, s. 53.
  6. Xu, Olivová, s. 60.

Literatura
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. 1. vyd. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.