Šota Čočišvili

• olympijský vítěz z roku 1972

Jako každý chlapec z gruzínské vesnice trávil volné chvíle zápasením v gruzínském zápase (kartuli tžidaoba). V roce 1964 po úspěchu krajanů Kiknadzeho a Čikviladzeho na olympijských hrách v Tokiu poprvé vyzkoušel judo. Pod vedením Gurama Papitašviliho se začátkem 70. let dostal do sovětské reprezentace, kterou vedl Vladimir Andrejev.

V roce 1972 bojoval o pozici reprezentační jedničky s Jevgenijem Soloduchinem. Na mistrovství Evropy konaném v květnu se mělo rozhodnout kdo z nich bude startovat na olympijských hrách v Mnichově. Čočišvili prohrál ve čtvrtfinále s Parisim a ke všemu si hnul s krční páteří. Soloduchin bral bronz a nominaci vyhrál. Jenže pár dní před hrami dostal akutní zánět slepého střeva a nakonec do Mnichova odjel Čočišvili. Nesmrtelnost si získal ve druhém kole vítězstvím nad tehdejším suverénem Sasaharou a to krásným technickým judem. Něco podobného zopakoval v roce 2004 Elco van der Geest, ale ten zlatou medaili nakonec nezískal. Historii nezajímá, že měl v turnaji obrovské problémy s defenzivním stylem Brita Starbrooka, se kterým dokonce ve čtvrtfinále prohrál. Ve finále nad ním však zvítězil a stal se prvním sovětský/gruzínským olympijským vítězem v judu.

Zlatá olympijská medaile, milá a usměvavá tvář mu vynesla doma obrovskou popularitu. Tehdy se však začala naplno projevovat jeho slabší životospráva. V zemi, kde je prostřený stůl a přípitky na denním pořádku to měl složité. Nedokázal držet váhu a tak se stal specialistou na kategorii bez rozdílu vah. Ve finálových kolech většinou fyzicky na své soupeře nestačil a nikdy se mu nepodařilo vybojovat další zlatou medaili. Na mistrovství světa startoval pouze jednou. V roce 1975 kuriózně prohrál s Japoncem Uemurou ve třetím kole. Uemuru krásně hodil v polovině zápasu a rozhodčí zakřičel ippon. Domníval se, že je konec a těšil se na zemi. Najednou si uvědomil, že ho Japonec drží v osae-komi. Rozhodčí si totiž hodnocení rozmyslel a Japonci držení odpočítával.[1] S Uemurou svedl vyrovnaný souboj za rok na olympijských hrách v Montrealu v semifinále. Rozhodčí nakonec poslali do finále Japonce. Bronzová medaile byla tehdy zklamáním.

Sportovní kariéru ukončil po sezoně 1977. V roce 1979 ho tehdejší reprezentační trenér Genandij Kaletkin přemlouval k návratu kvůli olympijských hrám v Moskvě. Cítil se však unavený vrcholovým sportem a nabídku odmítl. Osobností gruzínského sportu zůstal až do své předčasné smrti v roce 2009.

Jeho syn Ramaz pokračoval v jeho úspěších na přelomu tisíciletí.