David Starbrook

David Starbrook (* 9. srpna 1945, Croydon, Spojené království) je bývalý reprezentant Velké Británie v judu, bojující v kategorii polotěžkých vah. Je dvojnásobným olympijským medailistou.

David Starbrook
Narození	9. srpna 1945 (76 let) Croydon
Povolání	judista
Ocenění	člen Řádu britského impéria
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přehled medailí
Judo na LOH
stříbro	LOH 1972	polotěžká váha
bronz	LOH 1976	polotěžká váha
Mistrovství světa v judu
bronz	MS 1971	střední váha
bronz	MS 1973	polotěžká váha
Mistrovství Evropy v judu
stříbro	ME 1973	polotěžká váha
bronz	ME 1974	polotěžká váha
bronz	ME 1975	polotěžká váha

V roce 1971 získal bronzovou medaili na mistrovství světa v střední váhové kategorii a původně v ní chtěl startovat i na olympijských hrách, ale v roce 1972 se mu nedařilo váhu shazovat. Starbrook měl atletickou, svalnatou postavu a na tom zakládal i své judo. Výborná obrana a útok kontratechnikami. Mezi novináři měl přezdívku "Iron-man" pro svou tvrdost. Profesí instalatér začal s judem na začátku 60. let v tehdy známém londýnském klubu Renshuden Club. Klub byl znám především výbornou školou v ne-waza (boj na zem), ze které Britové stále čerpají. V rozvoji jeho talentu rovněž pomohly časté návštěvy Japonska, které v 60. letech byly nutností pro výkonnostní růst.[1][2][3]

V roce 1972 měl problémy s váhou a proto zápasil v kategorii o váhu výše. Na mistrovství Evropy ještě neuspěl, ale začátkem podzimu startoval na olympijských hrách v Mnichově, na které se výborně připravil. V prvním kole si počkal na nástup švýcarského judisty a technikou tai-otoshi ho poslal na lopatky. Ve druhé kole se utkal s Francouzem Albertinim, kterého párkrát technikou poslal na zem. Nedostal však body a tak zápas museli rozsoudit rozhodčí. Albertini v zápase nic nepředvedl a dál postupoval Starbrook. Ve čtvrtfinále ho čekal Sovět Čočišvili, který překvapivě vyřadil japonského judistu. Brit se držel v zápase svého juda (taktiky) a všechny nástupy Sověta si pohlídal a dokonce i sám jednou, dvakrát zaútočil. Zápas museli rozhodnout rozhodčí a ti poslali dál Brita v poměru 2:1. V semifinále se utkal s Američanem Wooleyem. V zápase se nestalo skoro nic. Zápasníci se drželi jeden druhého a verdikt měli opět v rukou rozhodčí. Ti poslal dál Brita. Ve finálovém kole se utkal s naturalizovaným Japoncem v brazilských službách Ishiim. Brazilec se snažil po celý zápas, ale Brit ho pokaždé kontroval a nakonec v páté minutě zápasu ho poslal technikou uchi-mata na lopatky. Ve finále se opět utkal se Sovětem Čočišvilim. První polovina zápasu byla plná akce, kdy Starbrook kontroval hlavně technikou nohou deashi-harai a dokonce jednou se mu podařilo Čočišviliho poslat k zemi. Jenže oba byli za vymezeným územím. Zápas rozhodl v závěru moment, kdy Starbrook ztratil svůj pověstný balanc při jednom z útoků a Čočišvili mu i pomocí rukou pomohl k zemi. Ne však tolik aby dostal body, ale tento výpad asi rozhodčí přesvědčil koho určit vítězem. Jasným poměrem 0:3 zvolili Čočišviliho a on tak vybojoval stříbrnou medaili.[4]

V dalších letech patřil ke špičce evropské judistické scény, ale nikdy se mu nepodařilo dosáhnout na zlatou medaili. V kariéře pokračoval až do olympijských her v Montrealu 1976. V prvních dvou kolech vyřadil čistou technikou v té době exotické judisty Maročana a Argentince. Ve čtvrtfinále se utkal s Francouzem Rougem (čti Ružem). Výborný Francouz se na předchozí hry nedostal do nabitého týmu Francie a svojí první účast na olympijských hrách pojal ve velkém duchu. Oba dva se velmi dobře znali z předchozích turnajů a šlo o prestižní zápas. Starbrook potvrzoval svoji tvrdost a v polovině zápasu dokonce Rouge zranil. Ten se zbytek zápasu už jen Brita držel.[5] Vítěze museli určit rozhodčí a ti zvolili za vítěze Brita. V semifinále se utkal se Sovětem Charšiladzem. Brit věděl, že v postoji nemá na silově a technicky disponovaného judistu ze svazové republiky Gruzie šanci a celý zápas se ho snažil dostat na zem. Jinak vyrovnaný zápas museli rozhodnout rozhodčí a těm se více líbilo judo Sověta. V boji o třetí místo ho čekal Jihokorejec Čo, který v úvodu dostal Brita na zem. Ten však ukázal, že defenzivní newaza je jeho silnou stránkou. Vzápětí po přerušení hodil Jihokorejce technikou tai-otoshi na ippon a mohl slavit bronzovou medaili.[6]

Po skončení aktivní kariéry se věnoval judu jako trenér. V polovině 80. let využil možnosti trénovat judo v Hongkongu, který v těch časech patřil Británii. Vydal řadu zajímavých publikací o judu. V současnosti jezdí po seminářích po celém světě. Je držitelem 9. danu.[7]