Škeblice asijská

I když dokáže přežít v široké škále biotopů, různých kvalitách vod o různých teplotách, preferuje teplé vody s měkkými substráty dna s dostatkem živin.[8][9]

Živí se malými částmi řas, zooplantkonem a bakteriemi, které filtruje při dně. V potravě není moc vybíravá, v Číně se živí např. sinicí Scenedesmus obliquus. Experimenty v Číně prokázaly, že škeblice se dokáže bez problémů živit i toxickou sinicí Microcystis aeruginosa, takže by ji patrně bylo možné využít pro kontrolu nebezpečných sinic rodu Microcystis.[10] Dospělá škeblice dokáže přefiltrovat až 60 litrů vody denně.[11]

Náčrtek glochidie příbuzné škeble rybničné

Drtivá většina škeblic asijských jsou odděleného pohlaví, kolem 0,3 % populace je hermafroditní. Zatímco samec disponuje vyvinutou gonádou po celý rok, tzn. je potenciálně připraven k rozmnožování v kteroukoliv část roku, samice vstupují do reprodukční připravenosti na jaře. Dá se tedy předpokládat, že dobu páření určuje samice.[4] Jakmile dojde k vegetační sezóně (na jaře či počátkem léta), samec do vody začíná vypouštět spermie, které samice nasaje pomocí svého filtračního systému. K oplození vajíček tedy dochází vnitřně, konkrétně v suprabranchiální komoře, odkud jsou vajíčka přesunuta do žaberních komor (marsupia). V žaberních komorách vajíčka postupně zrají v malé larvy zvané glochidia. K produkci glochidií dochází během vegetační sezóny opakovaně.[12]

Jakmile glochidia uzrají, samice je začne postupně po desetitisících vypouštět do vody (cca červen až září). Glochidia nedisponují žádným pohybovým orgánem a jen se volně vznášejí na hladině. Žijí pouze několik dní a pokud v této době nenajdou hostitele, hynou. Pokud dojde ke kontaktu s tkání hostitele (ryby), glochidia zaklapnou svou lasturku a zuby při jejích okrajích se zakousnou do hostitele, z jehož tkáně se kolem glochidií vytvoří cysta. I když nejčastěji dochází k přichycení na žábrách nebo ploutvích, glochidia se mohou přichytit i na ostatních částech ryby jako jsou ústa, nozdry nebo skřele. Glochidia uvnitř cysty parazitují na hostiteli po dobu 4–20 dní v závislosti na teplotě vody (v teplejších vodách rostou rychleji), načež dojde k prasknutí cysty, ze které odpadává juvenilní škeblice na dno vodního toku, kde se začíná živit řasami a bakteriemi.[11]

Růst lastury je relativně rovnoměrný v rámci roku, avšak v letních měsících mezi červnem až říjnem se zpomaluje. S věkem roste čím dál pomaleji.[4] Pohlavní dospělosti dosahuje již v druhém roce života při velikosti lastury kolem 31–40 mm. Může se dožít až 15 let.[12]

Lastura škeblice

Škeblice asijská je hostitelský generalista. Za hosty tak může využívat širokou škálu ryb včetně v Česku se vyskytujících druhů jako je amur bílý, tolstolobik bílý, kapr obecný, parma obecná, hořavka hořká, jelec tloušť, hrouzek obecný, střevlička východní, karas stříbřitý nebo plotice obecná. Dá se tak předpokládat, že invaze druhu ve vodách střední a východní Evropy bude pokračovat i nabírat na intenzitě.[13] Parazitické stadium negativně ovlivňuje hostitelský druh ryby. U infikovaných jelců tloušťů byla zaznamenán snížená tělesná kondice a u kapra obecného byla zase pozorována větší spotřeba energie oproti neinfikovaným kaprům.[11]

Poměrně unikátní je vztah mezi škeblicemi asijskými a kaprovitými rybami hořavkami hořkými. Hořavky jsou známy tím, že parazitují na evropských populacích mlžů z čeledi velevrubovití, jelikož jikry hořavek tráví prvních 4–5 uvnitř mezižaberní dutiny velevrubovitých. Evropští mlži přitom neparazitují na hořavkách. Škeblice asijská na hořavkách nejenže parazituje, ale dokáže se i zbavit jiker hořavek ze své mezižaberní dutiny, takže v případě vytlačení místních druhů mlžů může být ohrožena populace hořavek, které tak přijdou o všechny vhodné hostitelské druhy.[14][15]

Největší zaznamenaná hustota škeblic byla kolem 30 jedinců na 1 m² a 25 kg biomasy na jediném čtverečním metru.[13]

Škeblice byla introdukována do řady nepůvodních oblastí, a to patrně ve stadiu glochidií přichycených na žábrách importovaných asijských ryb. Škeblice disponuje několika adaptivními charakteristikami, které z ní činí velmi úspěšného invazivního živočicha. Je to biotopový generalista, tzn. může obývat širokou škálu biotopů od stojatých rybníků přes vodní nádrže a jezera až po řeky a zavlažovací kanály. Nevadí jí ani znečištěné řeky nízké kvality. Ke svému vývoji může využívat širokou škálu hostujících druhů. Růst škeblice je velmi rychlý, stejně jako její reprodukce. I když je škeblice primárně termofilní druh (tzn. vyhovují jí hlavně teplejší podmínky), v severním Polsku škeblice přežívají v dlouhodobě zaledněných rybnících. Zdokumentováno je přežití škeblic v rybníce zaledněném 104 dní s teplotami klesajícím až k −31 °C. Na druhou stranu dokáže přežít ve vodách sahajícím k 38 °C.[5]

Přibližné rozšíření v Evropě k roku 2012

V rámci Evropy se škeblice dostala nejdříve do Rumunska počátkem 60. let 20. století, následovalo Maďarko (1963–1965) a poté mj. Rakousko, Francie, Polsko, Nizozemí, Itálie, Německo, Srbsko nebo Ukrajina.[18] Na Slovensku byla škeblice nalezena poprvé v roce 1990 poblíž Číčova v záplavové oblasti řeky Dunaj.[19] Škeblice si na některých místech (např. na maďarských řekách Kriš a Tisa) již dokázala vydobýt dominantní postavení mezi sladkovodními mlži.[18] V Evropě se jedná o vůbec nejrozšířenějšího introdukovaného mlže z řádu Unionida.[20] Vedle Evropy byly škeblice zavlečeny i do jihovýchodní Asie (Indonésie, Filipíny, Malajsie, Singapur aj.),[2] Střední Ameriky (Kostarika, Hispaniola, Dominikánská republika),[20] asijské části Turecka[13], Iráku[21] a Spojený států amerických.[22] V USA došlo k zavlečení škeblice pouze do jednoho rybníka ve státě New Jersey a v roce 2019 patrně došlo k eradikaci těchto škeblic.[20] V roce 2016 byla škeblice zdokumentována na ruské řece Jenisej, kde byly škeble objeveny v části řeky ohřívané teplým odtokem z tepelné elektrárny u Krasnojarsku.[23]

Jak už bylo řečeno, škeblice asijská představuje druhový komplex, přičemž invazivní populace pochází ze dvou linií. Ta evropská pochází z povodí řeky Jang-c’-ťiang,[5] odkud byly od roku 1958 importovány do Evropy asijské druhy ryb jako je tolstolobik bílý, amur bílý a tolstolobik pestrý.[2] Tropické invazivní populace ze střední Ameriky a jihovýchodní Asie pocházejí patrně z taiwanské linie.[2]

Detail vrcholů lastury

Škeblice asijská byla poprvé zaznamenána v Česku v roce 1996 u Břeclavi v meandrech řeky Dyje.[19] Do Česka se škeblice dostala patrně ve stadiu glochidií přichycených na chovných rybách dovážených z Asie jako je amur bílý či tolstolobik asijský, kteří jsou do Česka dovážení již od 60. let 20. století.[7] Následoval nález škeblic ve středočeském Žehuňském rybníku v roce 2001. Od té doby byla škeblice spatřena na řadě dalších míst v různých oblastech Čech a Moravy včetně např. Labe[24] nebo povodí Odry (2014).[7] Zatímco v Čechách je hustota výskytu spíše řídká, v teplejších oblastech Moravy byla zaznamenána vyšší koncentrace škeblic.[24]

V Česku škeblice obývá hlavně bahnité sedimenty rybníků, meandrů, pomalu tekoucích řek, vodních kanálů a údolních niv. Je velmi pravděpodobné, že v českých vodách škeblice konkurují původním českým vodním mlžům. K této kompetici patrně nedochází pouze mezi dospělci, ale už v larválním stadiu, jelikož i larvy potřebují tytéž hosty.[24]

• DOUDA, Karel; KALOUS, Lukáš; HORKÝ, Pavel; SLAVÍK, Ondřej; VELÍŠEK, Josef; KOLÁŘOVÁ, Jitka, 2016. Metodika eliminace a prevence šíření invazního druhu škeblice asijská (Sinanodonta woodiana) ve vodních ekosystémech a akvakulturních zařízeních ČR. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze. Dostupné online. ISBN 978-80-213-2717-7.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu škeblice asijská na Wikimedia Commons
• Taxon Sinanodonta woodiana ve Wikidruzích
• Škeblice asijská – černý pasažér mezi jinak ohroženými mlži