Řeckokatolická církev

Řeckokatolická církev (katolická církev byzantského obřadu, uniaté) je společné, souhrnné označení autokefálních (samosprávných) východních katolických církví, které mají liturgií byzantského obřadu. Římskokatolická církev s nimi úzce spolupracuje a považuje je za součást jediné katolické církve ve smyslu rovnosti příslušnosti k církvi – společenství křesťanů. Řeckokatolické církve uznávají autoritu papeže a sdílejí s římskokatolickou církví dogmatickou nauku. Liturgie je však sloužena a slavena nikoli v latinském ritu, ale v ritu byzantském.

Tyto církve působí zejména ve střední a východní Evropě – Polsko, Slovensko, Ukrajina atd., jde především o tu část pravoslavných církví, která se v polsko-litevském státě na základě brestlitevské unie roku 1596 odštěpila od pravoslaví a podrobila Římu. Ale také dalších církví, které se k řeckokatolictví dodatečně připojily dalšími uniemi s římskokatolickou církví.

Pravoslavné církve nazývají řeckokatolické církve (nyní již hanlivě) uniatskými církvemi a považují je za odpadlíky od pravoslaví. Proto není nyní pojem uniatství oficiálně katolíky užívaný.

Historie

Velkým schizmatem roku 1054 bylo trvale narušeno společenství mezi východní a západní církví. V následujících staletích vznikaly pokusy obnovit jednotu církve. Snažil se o ni především 2. lyonský koncil v roce 1274 nebo ferrarsko-florentský koncil (florentská unie, 1439).

Ke sjednocení menší části východních křesťanů s římskokatolickou církví došlo až brestlitevskou unií v roce 1596, následně potvrzenou apoštolskou konstitucí papeže Klementa VIII. o unii východních křesťanů s římskou církví. Tímto krokem, který byl proveden na základě florentské unie, měli být pravoslavní žijící na území polsko-litevského státu podřízeni Římu (při zachování východních obřadů). Unie nesplnila svůj cíl, neboť ji uznala pouze menšina pravoslavných, kteří poté vytvořili řeckokatolickou církev. Ve svém důsledku vedla brestlitevská unie k rozštěpení pravoslavného obyvatelstva v Litvě a Polsku a k jejich rozmíškám.

Řeckokatolická církev se později rozšířila do Itálie, na Sicílii, do Řecka a Turecka.

Řeckokatolická církev se skládá z jednotlivých (zpravidla národních) církví[1]:

Řeckokatolická církev v zemích Československa
Související informace naleznete také v článcích Slovenská řeckokatolická církev, Řeckokatolická církev v Česku a Ukrajinská řeckokatolická církev.

Na území pozdějšího Československa se tato církev začala formovat po roce 1649 na základě tzv. užhorodské unie, v níž se část pravoslavných duchovních a věřících na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi podřídila Římu. Zdejší řeckokatolíci spadali nejprve do pravomoci lvovské eparchie (diecéze). Roku 1818 byla papežem Piem VII. ustanovena eparchie v Prešově. Pod pravomoc prešovského biskupa patřili po vzniku samostatného Československa řeckokatolíci celého státu. Dne 16. prosince 1933 byla zřízena v Praze ústřední farnost při kostele sv. Klimenta, později vznikla moravskoslezská farnost v Brně a po druhé světové válce pomocné duchovní správy v dalších 6 městech v českých zemích.

Po inscenovaném Prešovském soboru 28. dubna 1950 komunistický režim řeckokatolickou církev v Československu zakázal a její představitele pronásledoval (biskup Pavol Peter Gojdič, který zemřel ve vězení a byl dokonce blahoslaven, biskup Vasiľ Hopko byl také ve vězení, poté v internaci v klášteře v Oseku u Duchcova a svého úřadu se mohl ujmout zase až roku 1968). Řeckokatolická církev byla roku 1968 obnovena, avšak byla velmi omezována až do roku 1989. Ke dni osamostatnění České republiky byl 1. ledna 1993 zřízen v Praze zvláštní vikariát pro české katolíky byzantského obřadu, 13. března 1996 apoštolský exarchát.

Odkazy

Reference
  1. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kościoły greckokatolickie na polské Wikipedii.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.