Čistá (Rovná)

Čistá (do roku 1948 Město Litrbachy),[1] (německy Lauterbach Stadt) je základní sídelní jednotka obce Rovná v okrese Sokolov. Původní středověké horní město zcela zaniklo v polovině 20. století. Nacházelo se v nadmořské výšce 780 až 800 metrů na náhorní plošině Slavkovského lesa, asi 10 kilometrů jihovýchodně od Sokolova. Katastrální území Čistá u Rovné má rozlohu 13,93 km².[2]

Čistá
Pomník a infotabule v místě zaniklé Čisté
Lokalita
Charakterzaniklé město
ObecRovná
OkresSokolov
KrajKarlovarský kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice50°6′0″ s. š., 12°43′48″ v. d.
Základní informace
Katastrální územíČistá u Rovné (13,93 km²)
Nadmořská výška800 m n. m.
Čistá
Další údaje
Kód k. ú.742163
Zaniklé obce.cz305
Geodata (OSM)OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

Území, na němž leží Čistá, patřilo zpočátku Nothaftům.[3] První zmínky o Čisté pocházejí z roku 1350, kdy nesla německý název Lauterbach, přináležela k panství Bečova nad Teplou a jejími majiteli byl rod Riesenburků.[4] Oficiálně se však klade první písemná zmínka o Čisté do roku 1370, kdy je uváděna ve výčtu Leuchtenberských lén. Roku 1490 získali Čistou páni z Plavna a roku 1502 ji směnili s Pluhy z Rabštejna za jiné statky. V listině z 10. května 1542 se již jako majitelé uvádějí Šlikové. Čistá se pravděpodobně stala součástí věna Anny Pluhové při sňatku se Štěpánem Šlikem. Po smrti Štěpána Šlika v bitvě u Moháče přešlo vlastnictví na Jeronýma Šlika a Vavřince Šlika, kteří se ve vládnutí střídali po dvou letech. Největší ekonomický rozvoj nastal počátkem 16. století kdy v jejím těsném sousedství byla objevena ložiska cínové rudy. Probíhalo zde jak rýžování, tak i hlubinná těžba. Po povstání českých stavů v roce 1547 bylo Jeronýmu Šlikovi zabaveno loketské panství a pro město Čistá, Horní Slavkov a Krásno byl vydán k 1. lednu 1548 nový Horní řád.[3] Krátkou dobu vlastnili Čistou Štampachové, ale v roce 1551 bylo město Štampachům odebráno a správu převzala královská komora.[5] Dne 20. června roku 1551 obdržela Čistá privilegia královského horního města. Městský znak jí udělil král Ferdinand I.[6] Pokles těžby cínu a celkový úpadek města nastal v období třicetileté války. Katolická reformace a pronásledování protestantů mělo za následek odliv obyvatel do nedalekého Saska kde mohli svobodně vyznávat svoji víru.[7] V roce 1772 zachvátil město rozsáhlý požár, který zničil téměř celé město. Shořela většina domů, radnice, fara i starý kostel. Na jeho základech byl v letech 1774–1775 vystavěn nový kostel svatého Michaela od kterého vedla k později přemístěnému hřbitovu Křížová cesta.[8] Změny v habsburské monarchii po revoluci roku 1848 znamenaly i převod některých kompetencí. Část kompetencí přešla v roce 1850 na okresní hejtmanství v Karlových Varech, část na správní obvod okresního soudu v Lokti.[9]

V letech 1869–1900 byla vedena pod názvem Lauterbach v okrese Falknov, v roce 1910 jako Lauterbach Stadt v okrese Falknov, v roce 1921–1930 jako Město Litrbachy v okrese Loket, v roce 1950 jako osada obce Krásno v okrese Karlovy Vary, později už bez obyvatel jako součást obce Rovná v okrese Sokolov.[10]

Hornictví

U hornické kolonizace území se předpokládá, že těžba cínu byla prováděna nejprve rýžováním náplavů, následně i rozsypů cínové rudy. Později došlo k objevům primární rudy. Lze se domnívat, že ve vyšších polohách Slavkovského lesa se pracovalo jen sezonně od jara do podzimu. Právě rýžování přivedlo nejstarší osídlení do tohoto vysoko položeného území a umožnilo vznik Čisté.[11] Ložisko cínu je vázáno na kontakt metamorfovaných krušnohorských žul s krystalinikem jádra Slavkovského lesa. Zejména středně zrnité žuly jsou částečně greisenizované. Vlastní ložisko je tvořeno mocnými, ale chudými rudními čočkami v malé hloubce pod povrchem. Největší rozsah historických dobývek se nachází ve dvou formacích. Tou první jsou impregnace v žulách, greisenizovaných žulách a greisenech. Tou druhou jsou drobné rudní žíly. Jejich mocnost je 1–5 cm a jsou tvořené kasiteritem a wolframitem.[12]

Nízká kovnatost rudy a odlehlost od centra dobývání, tedy Krásna a Horního Slavkova měly výrazný vliv na dobývání. Obsah cínu v ložisku byl v rozmezí 0,1 až 0,4 %, obsah wolframu v průměru pouhých 0,042 %, prakticky na hranici využitelnosti. Po vyčerpání bohatších partií ložiska zájem o dobývání upadal. Do starých důlních děl se příliš nezasahovalo a zachovala proto až do současnosti výjimečná historická hodnota. To platí především pro nejvýznamnější důl Jeroným, který byl 1. července 2008 prohlášen za národní kulturní památku.[13]

V roce 1953 byla v Čisté zahájena těžba uranových rud. Těžba byla ukončena v roce 1957.[14]

Zánik města

Po skončení druhé světové války postihlo Čistou (v té době to ještě byly Litrbachy) vysídlení německého obyvatelstva. To proběhlo v roce 1946 a 1947 a město opustilo prakticky všechno původní obyvatelstvo. Na počátku roku 1948 mělo město pouhých sedm obyvatel. Teprve potom, v roce 1948, dostalo město české jméno Čistá. Již v roce 1946 padlo definitivní rozhodnutí o vybudování vojenského výcvikového prostoru ve Slavkovském lese. Následovalo začlenění území Čisté do vojenského prostoru a vystěhování posledních obyvatel. Na uvolněném území se začalo s budováním různých vojenských objektů. V letech 1953–1954 se střetávaly zájmy armády s průzkumem Jáchymovských uranových dolů, který se rozšířil do oblasti Slavkovského lesa. Zájem o těžbu uranu převážil a usnesením ze dne 29. června 1954 byl vojenský újezd zrušen. Následující roky zlikvidovaly buldozery vojenské stavby i polorozbořené civilní objekty. To byl faktický fyzický konec města Čistá.[15] O likvidaci města během vojenského cvičení byl natočen vojenský instruktážní film Boj o osadu. Součástí tohoto cvičení/filmu bylo i cvičné bombardování a demolice domů projíždějícím tankem.[16] Popis zničení obce obsahuje publikace Historie Vojenského újezdu Prameny aneb Chlapci z Opičích hor od Rudolfa Tomíčka.

Opuštěný prostor však i po třiceti letech lákal armádu. Na zbrojní program Ronalda Reagana reagovaly státy Varšavské smlouvy novými zbraněmi. V roce 1984 bylo v odvalu uranové jámy č. 20 v Čisté vybudováno odpalovací stanoviště mobilních raket SS-20 na podvozcích Tatry 813. Bylo zde i podzemní velitelské stanoviště, které je již zlikvidováno.[17] Zaniklé město připomíná už jen novodobý křížek v místech vstupní brány zaniklého hřbitova a kamenný pomníček v místě bývalého náměstí.

Obyvatelstvo

Vývoj počtu obyvatel Čisté [18]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950
Počet obyvatel 1 982 1 851 1 795 1 634 1 445 1 278 1 192 0

Pamětihodnosti

Zaniklé stavby

Fotogalerie

Odkazy

Reference

  1. Vyhláška ministerstva vnitra č. 22/1949 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1948. Dostupné online.
  2. Český statistický úřad. Územně identifikační registr ČR [online]. [cit. 2021-07-17]. S. 6. Dostupné online.
  3. TOMÍČEK, Rudolf. Náčrt dějin svobodného královského horního města Čistá. 1. vyd. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2018. 159 s. ISBN 978-80-86630-37-3. S. 14–15. Dále jen Tomíček (2018).
  4. Město Litrbachy - Čistá [online]. 2009 [cit. 2021-07-17]. Dostupné online.
  5. Tomíček (2018), s. 37.
  6. Tomíček (2018), s. 22.
  7. Tomíček (2018), s. 41–47.
  8. Tomíček (2018), s. 50–51.
  9. Tomíček (2018), s. 63.
  10. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (2. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 624 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 87.
  11. Tomíček (2018), s. 13.
  12. BERAN, Pavel. Nerosty cíno-wolframových ložisek Slavkovského lesa. Sokolov: Okresní muzeum a knihovna Sokolov, 1999. 286 s. ISBN 80-238-5166-7. Kapitola Geologie jednotlivých ložisek – oblast Čisté, s. 24.
  13. Tomíček (2018), s. 26.
  14. Historie českého a slovenského hornictví v datech (18) [online]. zdarbuh.cz, 1973 [cit. 2021-07-17]. Dostupné online.
  15. Tomíček (2018), s. 122–125.
  16. TOMÍČEK, Rudolf. Historie Vojenského újezdu Prameny. Sokolov: Krajské museum Sokolov, 2006. ISBN 80-86630-09-9. S. 70.
  17. Tomíček (2018), s. 130.
  18. Historický lexikon obcí České republiky 1869–1970 Okres Sokolov. Praha: Český statistický úřad, 2015. 12 s. Dostupné online. S. 9.
  19. Rudný důl cínový, Jeroným [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-07-17]. Dostupné online.
  20. Krvavá dozorkyně, dříve bavorská selka

Literatura

  • BERANOVÁ VAICOVÁ, Romana. Zaniklé obce na Sokolovsku. 1. vyd. Sokolov: Krajské muzeum Sokolov, 2005. 252 s. ISBN 80-86630-06-4.
  • ČECHURA, Martin. Zaniklé kostely Čech. 1. vyd. Praha: Libri, 2012. 344 s. ISBN 978-80-7277-507-1. S. 44.
  • JAŠA, Luděk. Zaniklé obce na Březovsku = Verschwundene Gemeinden in der Region Březová. Vyd. 1. Sokolov: Fornica Graphics pro město Březová, 2010. 553 s. ISBN 978-80-87194-18-8. S. 267 – 320.
  • KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd. Praha: Libri, 1996-2011. 8 sv. ISBN 80-85983-12-5.
  • TOMÍČEK, Rudolf. Historie Vojenského újezdu Prameny, aneb, Chlapci z Opičích hor. 1. vyd. Sokolov: Krajské muzeum Sokolov, 2006. 181 s. ISBN 80-86630-09-9.
  • DĚDKOVÁ, Pavla. 3D vizualizace zaniklé obce a její hodnocení z hlediska uživatelské kognice. , 2012. Bakalářská práce. Katedra geoinformatiky, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Mgr. Stanislav Popelka. Dostupné online.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.