Félix Vallotton

Střední školu (Collège Cantonal v Lausanne) ukončil roku 1882 a vzápětí se odstěhoval do Paříže s cílem studovat malířství. Byl přijat na Julianovu akademii, kde ho vedli Jules Joseph Lefèbvr či Gustave Boulanger. Zpočátku byl ohromen zejména díly starých mistrů v Louvru a tvořil dle tradic akademismu. Jeho první díla z této etapy si také v roce 1886 získala uznání v oficiálním pařížském Salonu. Pak však změnil styl. Velký vliv na to měla jeho návštěva výstavy japonských grafik ukiyo-e, kterou v roce 1890 pořádala v Paříži École des Beaux-Arts. Vallotona japonské grafiky uhranuly (byl pak jejich doživotním vášnivým sběratelem) a roku 1891 kvůli přiblížení se k jejich stylu začal užívat dřevoryt. První, který vytvořil, byl portrét básníka Paula Verlaina. Právě dřevoryty posléze Vallotona proslavily po celém světě. Tak jako jiné malíře jeho doby ho zajímala krajina, světlo, barvy, ale nevyhýbal se ani ruchu městského života, davům na ulicích, demonstracím, později zobrazoval i boje první světové války. Vytvořil více než 200 rytin a více než 1700 maleb.

V době, kdy "konvertoval" k dřevorytu, se také stal členem výtvarné skupiny Nabis, k níž patřili také Édouard Vuillard, Pierre Bonnard, Ker Xavier Roussel či Maurice Denis. Skupina ctila zejména dílo Paula Gauguina. V roce 1900 si vzal za ženu Gabrielle Rodrigues-Henriquesovou, bohatou dědičkou galeristické rodiny Bernheimových, a zároveň s tím mu bylo uděleno francouzské státní občanství. V galerii Bernheim-Jeune, která patřila jeho ženě, pak vystavovala díla celá skupina Nabis.

Psal také umělecké kritiky, studie o umění, divadelní hry a romány. Jeho literární pokusy však kritika nepřijala vlídně.[1]

V 90. letech 19. století se začal více politicky angažovat, když se zapojil do obrany Alfreda Dreyfuse.[2]

• 
  Pláž v Honfleur
• 
  Červený pokoj
• 
  Východ slunce
• 
  Přesvědčivý důvod
• 
  Koupání, letní večer
• 
  Portrét Léona Bluma
• 
  Kvetoucí pole
• 
  Autoportrét
• 
  Portrét Gertrudy Steinové
• 
  Les Gruerie a rokle Meurissons