Otazník

Otazník (?) je interpunkční znaménko, které se používá pro ukončení věty tázací. V česky psaném textu se dle normy ČSN připojuje k předcházejícímu slovu bez mezery;[1] ve francouzštině se od něj odděluje mezerou (resp. správně typograficky slabou spacií).

Znak?
Název v UnicoduQuestion mark
Kódovánídechex
Unicode63U+3f
UTF-8633f
Číselná entita??

Historie

Otazník se jako interpunkční znaménko používá od středověku.[2] Jejich dnešní podoba se však ustálila až s nástupem knihtisku a typografie. Původ dnešní podoby otazníku je kladen do Anglie 16. století. Historici typografie se většinou kloní k názoru, že otazník vznikl z latinského slova quaestio (otázka), které se původně na konci otázek zkracovalo na “Qo.”, přičemž sázením Q a o z jednoho tiskařského typu se postupně vyvinul dnešní znak.[3]

V češtině je začátek používání otazníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem bratrského pravopisu. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. Martin Hattala v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak otázkový“ (?) spolu se „znakem podivení“ (!) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“.[4] Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku.[5] František Bartoš v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník).[5]

Použití v češtině

Letopočet L.P. 15?? na bráně statku čp. 11 v Úholičkách

Pro použití otazníku v souvětí je rozhodující forma hlavní věty souvětí, tj. otazník se nepíše za souvětím, kde je otázka citována formou vedlejší věty: Chtěl bych se zeptat, kdy se vrátíš. Jiným případem je ale použití věty uvozovací: Zeptal jsem se: „Kdy se vrátíš?“

Na konci expresivně pronesených otázek může být i otazník v kombinaci s vykřičníkem nebo více otazníků (například v komiksech či neformální korespondenci).

Otazníkem (v souvislém textu zpravidla uzavřeným do závorky, tedy (?)), je možné naznačit pochyby, případně podivení, zmatenost a podobně.

Otazník se někdy používá též jako zástupný znak nahrazující neznámé písmeno, číslici či celý údaj.

Otazník v jiných jazycích a písmech

Znak¿
Název v UnicoduInverted question mark
Kódovánídechex
Unicode191U+bf
UTF-8194 191c2 bf
Číselná entita¿¿
Názvová entita¿

Ve španělštině se otazníkem označuje nejen konec otázky, ale i její začátek – za tímto účelem se používá vertikálně obrácený otazník. Začátek otázky přitom může, ale nemusí splývat se začátkem věty. Toto typografické pravidlo platí od 18. století a je dále uplatňováno v galicijštině, leónštině a v některých domorodých jazycích zemí, kde je španělština úředním jazykem (např. v indiánském jazyce nahuatl).

Znak؟
Název v UnicoduArabic question markReversed question mark
Kódovánídechexdechex
Unicode1567U+61f11822U+2e2e
UTF-8216 159d8 9f226 184 174e2 b8 ae
Číselná entita؟؟⸮⸮

Arabština a další jazyky používající arabské písmo, užívají otazník obrácený horizontálně v souladu se směrem zápisu textu zprava doleva. Jiná verze horizontálně obráceného otazníku se vzácně používá i v latince pro vyjádření řečnické otázky, případně ironie. Hebrejština a jazyky zapisované hebrejským písmem oproti tomu užívají běžný, nepřevrácený latinkový otazník.

V šachové notaci se otazník (a jeho množství či kombinace s vykřičníkem) používá pro označení slabého tahu; vykřičník se používá pro označení silného tahu.

Další podoby otazníku v různých písmech a jazycích:

Znak;՞
Název v UnicoduGreek question markArmenian question markEthiopic question markVai question markCoptic old Nubian direct question markCoptic old Nubian indirect question mark
Kódovánídechexdechexdechexdechexdechexdechex
Unicode894U+37e1374U+55e4967U+136742511U+a60f11514U+2cfa11515U+2cfb
UTF-8205 190cd be213 158d5 9e225 141 167e1 8d a7234 152 143ea 98 8f226 179 186e2 b3 ba226 179 187e2 b3 bb
Číselná entita;;՞՞፧፧꘏꘏⳺⳺⳻⳻

Reference

  1. ČSN 01 6910 - Úprava písemností zpracovaných textovými editory [online]. Praha: Český normalizační institut, 4-2007 [cit. 2017-03-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (česky)
  2. HLAVÁČEK, Ivan; KAŠPAR, Jaroslav; NOVÝ, Rostislav. Vadamecum pomocných věd historických. Jinočany: H & H, 1997. ISBN 80-86022-09-9. Kapitola Paleografie, s. 35.
  3. Jaroslav Švelch: Frekvence a distribuce otazníku a vykřičníku z hlediska komunikační funkce výpovědi Archivováno 29. 3. 2020 na Wayback Machine, FF UK, 2004/2005
  4. Martin Hattala: Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského, Praha 1857, s. 104–106
  5. Miloslav Sedláček: K vývoji českého pravopisu. Část 2, Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.