Zruč nad Sázavou (zámek)

První písemná zmínka o zručském hradu pochází z roku 1335 a nalézá se v predikátu Heřmana ze Zruče, o kterém se předpokládá, že již neobýval tzv. Starý zámek.[2] V roce 1355 byl majitelem Petr z Kolovrat a roku 1364 je připomínán Ješek z Kolovrat, který měl syny Václava, Jana a Alberta. Václav se stal knězem a hrad zdědili oba zbývající bratři, kteří ho prodali svému strýci Mikuláši Kolovratovi ze Zruče. Zemřel v roce 1405 nebo 1406 a jeho synové Mikuláš a Aleš několik let společně hospodařili, ale v roce 1410 se o majetek podělili, a hrad připadl Alešovi. Posledním zmínka o něm pochází z roku 1417.[3]

Během husitských válek hrad patřil Zručským z Chřenovic, kteří patřili k rodu Kolovratů. Posledním příslušníkem rodu ve Zruči byl Zdeněk z Kolovrat, který hrad v roce 1547 prodal Jindřichu Střelovi z Rokyc a přestěhoval se do Dalkovic. O rok později se majitelem stal Jan Černčický z Kácova a od roku 1553 Jiří z Kalenic. Jeho syn Adam z Kalenic hrad roku 1560 prodal Janovi Staršímu z Kalenic.[3] Někdy v té době byl starý hrad renesančně přestavěn.[2] Kalenicům zámek patřil až do stavovského povstání, po kterém byl Bavoru z Kalenic zabaven a v roce 1623 jej koupil Arnolt Perglas z Losentic.[3]

Mezi dalšími majiteli byli Markéta Mecerodová z Dobrohoště, od roku 1657 Albrecht Kryštof Hložek ze Žampachu, od roku 1664 Lambert František Hřevenář z Hrachu, o dva roky později Vit de Nathermann, od roku 1671 hraběnka Johanka Eusebie Millesimová ze Žďáru, po ní hraběnka Cecilie Eleonora Breunerová, hrabě Maxmilián Ludvík Breuner a od roku 1693 Ferdinand Antonín Mladota ze Solopysk. Ten Zruč postoupil v roce 1700 Janu Václavovi Valkounovi z Adlaru, po němž následovali bratři Jan Ludvík a Ferdinand Bohuslav Serins z Eichenau. Zadlužení bratři museli zámek v roce 1749 prodat Rausům z Rausenbachu, po kterých se v jeho držení vystřídala řada dalších rodů.[3] V roce 1781 však zámek vyhořel a dochovanou podobu získal při novogotické přestavbě na počátku devadesátých let devatenáctého století.[2]

Bateriová věž

Zdvojená jihovýchodní bašta

Nejstarší stavební fáze hradu byla nejspíš dvojdílná. Na východní straně se pravděpodobně nacházelo předhradí a za ním na západě stálo hradní jádro s téměř čtvercovým půdorysem. S výjimkou nepřístupné jižní strany jádro obepíná ve skále tesaný a částečně vyzděný příkop. Původní budovy se dochovaly v zámeckém zdivu. Hlavní palác stál podél jižní strany v jihovýchodním nároží. Severně od něj z půdorysu mírně vystupoval objekt brány a podél zbývající části východní strany byla další budova. Ostatní strany zřejmě uzavírala pouze hradba. Na počátku šestnáctého století byl hradní palác na západní straně rozšířen.[2]

Nejasné je období vzniku dělostřeleckého, částečně dochovaného opevnění tvořeného především baštami a kurtinami bránitelnými z ochozů. Vzhledem k jeho subtilnosti vzniklo buď na přelomu vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců, kdy ještě nebyly pozdně gotické opevňovací systémy plně vyvinuty, nebo vzniklo později, ale zůstalo konzervativní a ne zcela pochopené.[2]

Nové opevnění nejlépe chránilo nejbezpečnější jižní stranu, kterou zajistily tři polookrouhlé bašty. Jihovýchodní nároží chrání dvojitá bašta, které umožnila ostřelování jižní i východní strany, zatímco v jihozápadním nároží stojí pouze pilíři podobná věžice. V nejvíce ohroženém severozápadním nároží byla postavena ve spodní části dovnitř otevřená bateriová věž se střílnami pro menší děla. Podobu severní a severovýchodní strany neznáme, ale předpokládá se zde pouze oblé nároží.[2]