Zdenko Schücker

Byl bratrem politika Karla Schückera. Vystudoval gymnázium v Žatci a Praze na Malé Straně.[3] Pak absolvoval roku 1865 Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze, kde roku 1868 získal titul doktora práv. Následně působil jako státní úředník u zemského soudu v Praze. Na konci 60. let pracoval jako koncipient v kanceláři tehdejšího starosty Chebu Grafa od roku 1872 vedl vlastní advokátní praxi. Angažoval se ve veřejném životě. Politicky byl zapojen do řad německých liberálů. V letech 1870–1874 byl členem předsednictva Německého politického spolku v Chebu. Patřil mezi přední osobnosti německých liberálů v západních Čechách. Zároveň ale odmítal radikálně nacionální a antisemitské proudy v sudetoněmecké politice na Chebsku.[4][5] Patřil k nejkrajnějšímu levému křídlu německých liberálů.[5]

Od roku 1884 předsedal nově založené Německé národní jednotě pro severozápadní Čechy se sídlem v Chebu[3], od roku 1895 pod jménem Spolek Němců Chebska (Bund der Deutschen im Egerer Kreis). Dlouhodobě zasedal v obecní samosprávě Chebu.[4]

Od roku 1893 zasedal jako poslanec Českého zemského sněmu jako zástupce městské kurie v Chebu.[4] Zvolen sem byl v doplňovací volbě v lednu 1893.[6] V zemských volbách roku 1895 ho porazil kandidát všeněmecké a antisemitské orientace Karl Iro[5], ale mandát přesto dodatečně získal, když ho do zemského sněmu poslala kurie obchodních a živnostenských komor. Od roku 1901 potom na zemském sněmu zastupoval městskou kurii v obvodu Bílina, Most atd.[4]

Snažil se i o zisk mandátu v Říšské radě (celostátní parlament), kam kandidoval roku 1888, ale porazil ho tehdy antisemitský německý nacionál dr. Gschier.[3] Teprve roku 1895 se stal poslancem Říšské rady. Nastoupil sem 5. listopadu 1895 místo Wilhelma Pichlera. V Říšské radě zastupoval městskou kurii, obvod Žatec, Postoloprty atd. Mandát v témže obvodu obhájil i ve volbách roku 1897 a volbách roku 1901. Setrval zde až do své smrti roku 1904. Pak ho ve vídeňském parlamentu nahradil Josef Herold.[7] V parlamentu se zaměřoval na právní a daňové otázky a byl jedním z nejaktivnějších řečníků Německé pokrokové strany.[4]

Na Říšské radě usedl zpočátku do klubu Sjednocené německé levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných) proudů. Vystoupil z něj ovšem už v listopadu 1896 v rámci hromadného odchodu německých poslanců, převážně zvolených v Čechách.[3][8] Jako německorakouský liberál odmítal státoprávní a autonomistické aspirace neněmeckých etnik. Vystupoval proti Badeniho jazykovým nařízením, která zvyšovala oficiální úřední status češtiny, a během parlamentní obstrukce hovořil více než čtyři hodiny. Podílel se taky na organizování demonstrací proti jazykovým nařízením a Badenimu v Chebu.[4]