Vrchní soud v Praze

Vrchní soud v Praze se skládá z předsedy soudu, kterého jmenuje na funkční období 7 let prezident republiky, z místopředsedů soudu, kteří jsou na stejné období jmenováni ministrem spravedlnosti, z předsedů senátů a z dalších soudců, jichž je dohromady zhruba sto. Pro přidělení nebo přeložení k vrchnímu soudu musí soudce splňovat podmínku alespoň osmileté odborné praxe.[1]

Soud rozhoduje v tříčlenných senátech především o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů, které má ve svém obvodu, rozhoduje tedy tam, kde tyto krajské soudy rozhodly v prvním stupni.[2] Jde o nejzávažnější trestné činy, kde dolní hranice sazby trestu odnětí svobody činí nejméně pět let, nebo o některé hospodářské trestné činy či trestné činy proti státu. Dále rozhoduje v insolvenčním řízení a ve sporech týkajících se např. obchodních korporací, duševního vlastnictví, hospodářské soutěže, směnek a šeků nebo některých burzovních věcí, případně tam, kde se spor týká cizího státu či diplomatů. Povoluje také použití policejního agenta a kromě toho ve svém obvodu rozhoduje i o vyloučení krajských soudců z důvodu podjatosti, o přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu mezi obvody krajských soudů a o věcné příslušnosti krajských i okresních soudů, ledaže věc patří k Nejvyššímu soudu.[3][4][5]

Do obvodu Vrchního soudu v Praze patří tyto krajské soudy:[6]

• Městský soud v Praze
• Krajský soud v Praze
• Krajský soud v Českých Budějovicích (včetně pobočky v Táboře)
• Krajský soud v Plzni
• Krajský soud v Ústí nad Labem (včetně pobočky v Liberci)
• Krajský soud v Hradci Králové (včetně pobočky v Pardubicích)

Vrchní zemský soud v Praze s působností pro celé území království Českého (tedy s působností vůči tehdejším krajským soudům v Praze, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Táboře, Českých Budějovicích, Písku, Plzni, Chebu, Mostě, Litoměřicích, České Lípě, Liberci, Jičíně, Hradci Králové a Chrudimi; na Moravě a ve Slezsku působil Vrchní zemský soud v Brně) byl zřízen již roku 1850 jako nástupce po zrušeném všeobecném apelačním soudu.[7] Vrchní soud rozhodoval v pětičlenných senátech pouze o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.[8] Kromě této rozhodovací činnosti měl také disciplinární pravomoc nad soudci, advokáty a notáři ve své působnosti a realizoval jejich profesní zkoušky.[9] Přetrval i po vzniku Československé republiky, nejdříve s označením vrchní soud,[10] poté zemský soud,[11] sídlil tehdy na Malostranském náměstí 27 a zrušen byl až v rámci „zlidovění soudnictví“ roku 1949.[12]

V důsledku federalizace Československa v roce 1969 vznikl vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze i Nejvyšší soud České socialistické republiky také se sídlem v Praze.[13] A zatímco federální nejvyšší soud se víceméně omezil pouze na otázky týkající se celého státu, republikový v tříčlenných senátech rozhodoval jak o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně, tak o mimořádných opravných prostředcích. Kromě toho mohl zaujímat i sjednocující stanoviska k výkladu zákonů, a to buď na úrovni kolegia (trestní a občanskoprávní, později také obchodní a správní), nebo i celého pléna soudu.[14][15] Zákon o soudech a soudcích z roku 1991 nicméně přesunul sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky do Brna,[16] kde byl tento československý nejvyšší soud začátkem roku 1993 transformován na Nejvyšší soud České republiky[17] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky byl novelizačním zákonem s účinností od 1. ledna 1993 transformován ve Vrchní soud v Praze.[18] Existence vrchních soudů obecně je kompromisem, který řešil konkurenci dvou nejvyšších soudů v předvečer zániku federace, federálního a republikového. Nakonec se situace neřešila rušením instituce, ale právě vznikem vrchních soudů – navíc se dosavadní předseda federálního nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze.[19]

Až do roku 1996, kdy byl zřízen Vrchní soud v Olomouci,[20] vykonával pražský vrchní soud i jeho agendu, měl tedy v tomto období celostátní působnost.[18] V této době, kdy jeho postavení stále odpovídalo dřívějšímu republikovému nejvyššímu soudu, se také stále vnitřně členil na trestní, občanskoprávní, obchodní a správní kolegium,[21] mohl zaujímat stanoviska k výkladu zákonů a v obecném soudnictví řešil i mimořádné opravné prostředky – dovolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů odvolacích[22] a stížnosti pro porušení zákona.[23] Svou judikaturu publikoval v Bulletinu Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud České republiky rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvolání. Poté však tato agenda sjednocování judikatury přešla zcela na Nejvyšší soud. Po roce 2003 přišel i o rozhodování ve správním soudnictví, které bylo vyčleněno ke krajským soudům a k nově zřízenému Nejvyššímu správnímu soudu. Dále tak už rozhoduje, podobně jako původní vrchní zemský soud, jen o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.

Památník Milady Horákové před budovou soudu na náměstí Hrdinů

Justičnímu paláci předcházel areál věznice z roku 1889, který sloužil pro účely zemského trestního soudu. Právě pro něj bylo rozhodnuto o výstavbě nové budovy, v roce 1929 se započalo se stavbou a soud se sem z Karlova náměstí přestěhoval v roce 1933. Zůstal zde spolu s krajským státním zastupitelstvím až do roku 1952, kdy objekt převzal Nejvyšší soud. Projekt vypracoval a realizoval pražský architekt Bedřich Bendelmayer, zapojil do něj už dva stojící obytné domy a zároveň adaptoval vstupní budovu věznice. Jde o monumentální novoklasicistní budovu se dvěma vnitřními dvory, ovlivněnou i tzv. národním slohem,[26] jejíž čelní stranu se sloupy zdobí dvě sochy od Františka Matějů, Justice s mečem a Justice s váhami. Nejvýraznější součástí soudu je velká porotní síň, kde se mj. odehrávaly zásadní procesy české historie.[27]

Během protektorátního období byl spolu s pankráckou věznicí symbolem německé okupace, kromě českého krajského trestního soudu zde sídlily i soudy německé (okresní Amtsgericht a krajský Landesgericht) a také gestapo. Ve věznici bylo v letech 1943–1945 popraveno celkem 1075 osob. Po válce zde naopak působil mimořádný lidový soud a také Národní soud, trest smrti vyslechl např. Karl Hermann Frank nebo Josef Pfitzner, v rámci retribucí byli odsouzeni také někteří členové protektorátních vlád a další kolaborující osoby. Po Únoru 1948 se historie mimořádných soudů opakovala, sídlil zde Státní soud, který ve vykonstruovaných politických procesech odsoudil k trestu smrti např. Miladu Horákovou nebo Rudolfa Slánského.[27]

Poté budova sloužila Nejvyššímu soudu a generální prokuratuře, po federalizaci státu také republikovému nejvyššímu soudu, který zde zůstal i po rozdělení Československa a transformoval se na Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud se přesunul do Brna. V letech 1993–1997 prošel justiční palác zásadní rekonstrukcí, respektující původní prvorepublikový charakter budovy a jejího interiéru, a přestěhovalo se sem Vrchní státní zastupitelství v Praze.[27] Stavba je od roku 1992 nemovitou kulturní památkou.[26]