Jaroslav Bureš

V roce 1979 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a od roku 1980 působil jako soudce Obvodního soudu pro Prahu 2. V roce 1986 vstoupil do KSČ a byl přeložen na Městský soud v Praze, kde působil do roku 1991. KSČ opustil 20. listopadu 1989. Od roku 1991 byl soudcem tehdejšího Nejvyššího soudu České republiky a od roku 1993 soudcem Vrchního soudu v Praze, který z tohoto nejvyššího soudu vznikl. Roku 1995 přešel k Nejvyššímu soudu, kde se stal předsedou jeho občanskoprávního a obchodního kolegia, od roku 2000 ale začal působil ve funkci předsedy pražského vrchního soudu.[1]

Od 2. února 2001 do 15. července 2002 byl ministrem spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana. Od 16. července 2002 byl prvním místopředsedou Legislativní rady vlády. Byl také jedním z neúspěšných kandidátů ČSSD na prezidenta České republiky během prezidentských voleb v roce 2003.

V roce 2006 byl jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu, jeho přidělení k tomuto soudu i následné jmenování místopředsedou ale zrušil Ústavní soud na návrh předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, která k tomuto přidělení nedala souhlas.[2][3] Jaroslav Bureš se následně vrátil na Vrchní soud do Prahy, kde působil v pozici místopředsedy a od 2. ledna 2013 v pozici předsedy.[4] Ve funkci předsedy Vrchního soudu v Praze jej dne 2. ledna 2020 vystřídal Luboš Dörfl.[5] V únoru 2020 rezignoval na funkci soudce ze zdravotních důvodů k 31. květnu 2020.[6] Stalo se tak v době, kdy začalo vycházet najevo, že přijal od Fotbalové asociace ČR (vedené později trestně stihaným Miroslavem Peltou) pro sebe a pro syna zájezd na evropský šampionát v hodnotě 123 tisíc korun.[7]

Jaroslav Bureš je ženatý a má dva syny.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Bureš
• Jaroslav Bureš: V tom, že jsem se stal soudcem, sehrála roli náhoda, rozhovor na webu Česká justice
• Jaroslav Bureš: V atmosféře záměrně budované nedůvěry vůči justici neodcházím s dobrým pocitem, rozhovor na webu Česká justice, pokračování