Stížnost pro porušení zákona

Podána může být ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Pouze proti výroku o trestu ale jen tehdy, pokud je uložený trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu či k poměrům pachatele nebo pokud je ve zřejmém rozporu s jeho účelem.[5]

Nejvyšší soud o ní rozhoduje především ve veřejném zasedání za účasti státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, případně i pověřeného zástupce ministra spravedlnosti,[6] a pokud shledá, že zákon porušen byl, vysloví tuto skutečnost rozsudkem, ale napadené rozhodnutí zruší jen tehdy, pokud byl porušen v neprospěch obviněného. Nové rozhodnutí je pak vydáno na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu a nemůže být znovu rozhodnuto v neprospěch obviněného.[7]

Protože jde o opravný prostředek, kterým disponuje pouze ministr spravedlnosti, jakožto reprezentant jen jedné procesní strany – státu, dospěl v roce 2001 Ústavní soud k závěru, že jí jsou dotčena práva obviněného na „rovnost zbraní“. Vzhledem k tomu zrušil mj. ustanovení § 272 trestního řádu, které umožňovalo v případě porušení zákona ve prospěch obviněného napadené rozhodnutí zrušit. Nejvyššímu soudu tak pro takové případy zbyla pouze možnost vyslovit porušení zákona tzv. „akademickým výrokem“, ale napadené rozhodnutí ponechat v platnosti.[8]

V roce 2004 Ústavní soud zpochybnil její legitimitu dalším obsáhlým nálezem, v němž se pozastavil nad tím, že Nejvyšší soud vyhovuje relativně mnohem vyššímu počtu stížností pro porušení zákona než dovolání, a judikoval, že je hrubým porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy odkazují obviněného s jeho námitkami do řízení o opravném prostředku, jímž sám nedisponuje.[9] Uvažuje se proto nad tím, že v připravovaném novém trestním řádu by byla součástí dovolání nebo zvláštní kasační stížnosti, a podat by ji tak mohl i obviněný.[10]