Vrbas (město)

Název města je odvozen od slovanského slova vrba.[1] V této podobě byl foneticky přepsán i do maďarštiny jako Verbász a do němčiny jako Werbass.

Od roku 1983 zněl celý název města Titov Vrbas/Титов Врбас podle jugoslávské hlavy státu, Josipa Broze Tita. V 90. letech byl městu navrácen původní název.

Město bylo poprvé zmíněno v roce 1387 v záznamu o změně vlastnictví mezi feudálními rody. V jeho blízkosti se nacházela avarská a slovanská hradiště.[1] V tureckých pozemkových záznamech (defterech) bylo k roku 1590 evidováno v této lokalitě 36 osob.

Po roce 1720 se sem přistěhovali první Srbové; pouhých 20 let po skončení poslední velké války mezi Rakouskem a Osmanskou říší dochází ke kolonizaci Dolních Uher. Kromě Srbů tak přicházejí také Maďaři, Němci, ale například i Slováci, nebo Rusíni. V roce 1786 žilo ve Vrbasu 178 rodin a evidováno bylo na 250 domů. Kromě protestantských církví zde byla zastoupena i římskokatolická a roku 1885 byl postaven kostel. Vrbas byl tehdy postaven jako nové sídlo na zelené louce; koexistoval s původní obcí jako Novi Vrbas (maďarsky Újverbász). Měl většinově německé obyvatelstvo.[2]

Podle posledního uherského sčítání lidu žilo ve Vrbasu 4853 obyvatel, z nichž bylo 615 Maďarů, 1837 Němců a 1813 Srbů. K Římskokatolické církvi se hlásilo 563 obyvatel, k řeckokatolické 563 obyvatel, k luteránství 1497 lidí a 1783 bylo řeckých pravoslavných. Ještě v období existence Rakousko-Uherska zde začal vznikat drobný průmysl, např. cukrovar v roce 1913[2] nebo závod na výrobu oleje v roce 1885. V roce 1908 byl Vrbas elektrifikován.

Německá menšina žila ve Vrbasu a jeho okolí až do roku 1945. Těsně před druhou světovou válkou byli místní Němci často členy kulturní organizace Kulturbund. Poté byli Němci z celé dnešní Vojvodiny odsunuti a do prázdných domů byli dosídleni Černohorci a obyvatelé z dnešní Bosny a Hercegoviny. Dnes se proto téměř třetina obyvatel Vrbasu hlásí k černohorské národnosti. Po druhé světové válce bylo převážně agrární město industrializováno. Na počátku 21. století pracovalo v průmyslu okolo tří tisíc lidí z Vrbasu. Řada místních ale dojíždí za prací i do vzdálenějších míst, např. do Nového Sadu.

Střed města.

Nemocnice ve Vrbasu.

Secesní dům ve středu města.

Městem prochází Kanál DTD, železniční trať Subotica-Bělehrad s nádražím, umístěným na západním okraji města. Východně od Vrbasu se nachází i dálnice, která spojuje Srbsko s Maďarskem.

V roce 1962 byla založena městská knihovna, která nese název podle spisovatele Danila Kiše. Má dvě pobočky v samotném Vrbasu a zbylých pět v okolních opštinách. Disponuje fondem v souhrnné velikosti 103 000 knih, účastní se velkého množství kulturních akcí města. Dům kultury Vrbas byl založen roku 1968 a v rámci něj existovalo Kino Jugoslavija.

Od roku 1969 se ve Vrbasu pravidelně koná Festival poezie mládeže, nejstarší básnický festival v regionu.

Ve Vrbasu se nachází všeobecná nemocnice (srbsky Opšta bolnica) na adrese Milana Čerkića 4.

• Gerhard Schäffer (* 1942), rakouský politik
• Lazar Ristovski, herec
• Dejan Lutkić, herec
• Bela Pehan, malíř
• Vida Ognjenović, spisovatelka původem z černohorského Nikšiće, strávila mládí ve Vrbasu
• Igor Marojević, spisovatel
• Vladimir Kolarić, člen rockové skupiny Veliki prezir
• Vesna Drinčić Đilas, kulturní pracovník a pedagog
• Nandor Major, spisovatel a politik
• Dušan Bajatović, politik a podnikatel
• Bogoljub Bjelica, spolupracovník Slobodana Miloševiće
• Jovan Beljanski, jugoslávský partyzán
• Avgustin Hornjak, řeckokatolický duchovní
• Jovica Elezović, házenkář
• Ljubomir Fejsa, fotbalista
• Milorad Mažić, fotbalový rozhodčí
• Magdolna Ruža, zpěvačka
• Jožef Pehan
• Ilija Milovančev
• Isa Sekicki
• Pavle Kojić
• Fridrih Loc
• Mihael Lindenšmit
• Mileta Leskovac