Vladimír Haering

Narodil se do rodiny lékaře a budoucího starosty Benešova, taktéž Vladimíra Haeringa (1850–1900, starostou Benešova od r. 1893). Po předčasné smrti otce v roce 1900 se s matkou a bratrem odstěhovali do Prahy a zahájil zde studium medicíny[3]. Po absolutoriu pracoval jako sekundář na chirurgickém oddělení vinohradské nemocnice.

V roce 1908 sloužil půl roku jako dobrovolník u tyrolského pluku císařských myslivců v Innsbrucku a půl roku jako podporučík zdravotnictva v Praze.

Za první balkánské války v roce 1912 si jej Rudolf Jedlička vybral jako spolupracovníka do skupiny lékařů, se kterou vyrazil pomáhat zraněným do Srbska.[4] Haering pracoval v bělehradské nemocnici od 1. listopadu 1912 do května 1913 a za svou činnost získal Řád svatého Sávy.

Před 1. světovou válkou byl jmenován primářem chirurgie ve Slezské Ostravě. V květnu 1914 absolvoval cvičení v Sarajevu. Na přelomu srpna a září 1914 se dostal do ruského zajetí (podle výkazu 29. srpna, podle své výpovědi 9. září).[5]

V květnu 1917 vstoupil do legií a byl zařazen jako lékař k 3. střeleckému pluku. Ošetřoval raněné z bitvy u Zborova. Ošetřovnu 3. pluku po všech stránkách vybavil a proměnil ji v dobře fungující lazaret, při kterém založil školu pro zdravotnické poddůstojníky. V lednu 1918 byl jmenován hlavním lazaretním lékařem. V únoru 1918 nechal přeložil lazaret do vojenského vlaku, který se pak v Čeljabinsku stal základem Československé nemocnice s 800 lůžky. Haering byl do srpna 1918 pověřen jejím vedením, pak byl povolán do hlavního štábu legií. Dne 18. ledna 1919 byl jmenován hlavním lékařem československého vojska na Rusi.[5]

V dubnu 1920 odjel do Japonska, v červnu téhož roku se vrátil do Čech. Podílel se mj. na organizaci Československého červeného kříže (ČSČK). Spolupracoval tak s jeho první předsedkyní, dcerou prezidenta Masaryka, Alicí Masarykovou.

V roce 1921 se oženil s Helenou Kreisingerovou. Angažoval se v mnoha funkcích, za své působení obdržel řadu vyznamenání. Když v listopadu 1938 rezignovala na svou funkci v ČSČK Alice Masaryková, ujal se předsednictví právě Haering.

Spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa a podporoval rodiny vězněných vlastenců. V únoru 1940 byl zatčen poté, co byla jeho činnost odhalena. Nejdříve byl vězněn na Pankráci, od ledna 1941 ve věznici Gollnov u Štětína a v závěru téhož roku byl převezen do Berlína. Dne 13. ledna 1942 byl německým lidovým soudem odsouzen k šesti letům vězení a ztrátě občanských i akademických práv. Poté byl vězněn ve městě Hameln, kde vinou těžké práce, hladovění a slabého oblečení v mrazech nepřežil ani rok.[5]

Zemřel 6. listopadu 1942 ve věku 60 let. Jeho tělo bylo vydáno jeho manželce, která jej nechala pohřbít do rodinné hrobky v Benešově.