Vladimír Šatava

Narodil se jako prvorozený syn čs. legionáře (který se z Ruska vrátil přes Vladivostok do Prahy) Václava Šatavy (1890-1972), rodáka z Vevčic na Znojemsku a Marie Králové (1892-1983), dcery tesaře, který pomáhal stavět výstaviště pro Jubilejní výstavu 1891 a bydlel v blízkosti Císařského mlýna v Bubenči. V souvislosti s narozením dalšího syna Václava (1926-2007) se rodina odstěhovala nejprve do blízkosti nádraží Praha-Dejvice a poté (1930) na Hanspaulku, kde Vladimír dokončil obecnou školu a odkud dojížděl (od r. 1933) na Malou Stranu do osmileté reálky.

Reálku ukončil maturitou v roce 1940, kdy už bydlel s rodiči do Bubenči v Bendlově (dnešní Raisově) ulici. Za normálních okolností by se přihlásil na vysokou školu, ale všechny české vysoké školy byly z rozhodnutí německých okupantů od listopadu 1939 uzavřeny. Nastoupil tedy jako volontér (cosi jako „brigádník“ - nízký plat 300 K měsíčně, a žádný nárok na zaměstnanecké výhody) v papírně situované v Císařském mlýně a vlastněné českým Němcem Kubelkou.

V roce 1941 byl Vladimír přijat do dvouletého odpoledního „abiturientského kurzu“ při chemické průmyslovce v Betlémské ulici, který v roce 1943 úspěšně dokončil. Při studiu se spřátelil se svým spolužákem Jiřím Bártou (1920-2005, synem profesora Rudolfa Bárty), který bydlel v Dejvicích (na dnešní ulici Čs. armády), a po ukončení kurzu si spolu s ním našel místo v Ústavu biochemie („Laboratorium für Vitamin- und Hormon-chemie“ u docenta Knoblocha), který sídlil v budově Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství (jako součásti ČVUT) v Dejvicích čp. 1905. Tam se až do konce války zabýval polarografií, procesy oxidace a redukce kyseliny askorbové a organickými syntézami.

V roce 1944 se Vladimír ve Vysokém nad Jizerou, kam si zajel zalyžovat, seznámil se svou budoucí manželkou Jarmilou Svobodovou (nar. 31. 12. 1925 v Poznani, kde její otec byl zaměstnancem čs. velvyslanectví), která, jak se ukázalo, bydlela s rodiči v Dejvicích (dnes Jugoslávských partyzánů) nedaleko bytu Šatavových.

Na konci roku 1944 byli otec a synové Šatavovi zatčeni gestapem, protože mladší Vladimírův bratr Václav našel ve Stromovce revolver, který přenechal svému kamarádovi, a ten z něj doma zkoušel střílet. Václav byl odsouzen k pěti letům vězení, zatímco Vladimír a jeho otec byli po třech měsících pobytu na Pankráci propuštěni (na začátku roku 1945). S osvobozením republiky v květnu 1945 nakonec skončilo i Václavovo věznění.

Po válce, v září 1945, byly otevřeny české vysoké školy a Vladimír nastoupil studia na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství, která byla tehdy součástí ČVUT a sídlila v Dejvicích. Dobrá kvalita výuky v abiturientském kurzu a praxe z biochemického ústavu ve spojení s osobním nadáním a pílí umožnily Vladimírovi získat již na jaře 1947 titul inženýra chemie, se kterým nastoupil jako vedoucí laboratoře Sociálně zdravotnické poradny pro žlázy s vnitřní sekrecí při Universitní nemocnici v Praze II. Jako hotový inženýr se stálým platem pak požádal rodiče Svobodovy o ruku Jarmily a 2. února 1948 se s ní oženil.

V květnu 1948 byl povolán k vojenské službě do Liberce a posléze do Litoměřic, kde prodělával jako vojín jakýsi výcvik, ale již po dvou měsících (v červenci 1948), když odmítl nabídku stát se důstojníkem v záloze, se vrátil (na vlastní žádost) do civilu.

V září 1948 nastoupil jako asistent na katedru silikátů, jejímž šéfem byl profesor Rudolf Bárta (1897-1985) – otec Jiřího Bárty. Vladimír se zpočátku věnoval problematice jílů a iontové výměny a připravoval na toto téma svou doktorskou disertaci – v roce 1949 získal titul doktora technických věd. Bárta brzy odjel do Spojených států, odkud přivezl spoustu knih (a učebnic) důležitých pro moderní studium silikátové chemie a technologie.

V roce 1951 začal Šatava přednášet nový předmět „Teoretické základy technologie silikátů“. V následujícím roce však došlo k osamostatnění VŠChT (vyčleněním VŠChTI ze svazku ČVUT v roce 1952) a k přejmenování Ústavu skla a keramiky na „Katedru technologie silikátů“, kam dosadila „Strana“ své nové kádry. Čím zdařilejší byly Šatavovy přednášky „Teoretických základů“, tím kyselejší byl postoj perspektivních komunistických kádrů k Šatavovi, který vždy dával najevo svůj nezájem o komunistickou ideologii a politiku, a navíc byl pro své odborné schopnosti nejbližším spolupracovníkem šéfa katedry - profesora Bárty.

Mírná politická obleva po skončení stalinismu dovolila profesoru Bártovi založit v roce 1956 vědecký časopis Silikáty (první ročník vycházel od r. 1957) a Šatava se stal (na 11 let) jeho výkonným redaktorem. Rok na to (1957) obhájil Vladimír Šatava titul kandidáta věd (CSc. zavedený vládním nařízením v roce 1953).

V roce 1958 proběhla na VŠChT největší komunistická čistka, která znamenala, že ze školy muselo odejít na 40 profesorů, docentů, asistentů a zaměstnanců (kdo nešel dobrovolně, byl vyhozen „pro ztrátu důvěry“) a odejít musel i „buržoasní profesor“ Bárta (který se stal šéfem katedry ještě před válkou - v roce 1939) a Šatava ztratil svého zastánce. 

Přesto v roce 1961 jmenoval tehdejší komunistický rektor VŠChT Vladimír Maděra (1905-1997) Vladimíra Šatavu docentem pro obor technologie silikátů, a to, podle návrhu prorektora prof. Josefa Korrity (1903-1995) „bez habilitace, která v případě jmenovaného by byla čistě formální záležitostí“, aby mohl i nadále přednášet svůj předmět.

V témž roce jmenoval rektor Maděra Šatavu proděkanem Fakulty anorganické technologie VŠChT), což zdůvodnil ve svém návrhu takto: „Podle našeho názoru má (Šatava) předpoklady, že … může tuto funkci vykonávat. Protože má značný odborný náskok, může se této funkci věnovat bez obavy, že se odborně přestane vyvíjet. Dr. Juliš, který tuto funkci vykonával velmi dobře, musí být uvolněn, aby mohl v nejkratší době podat habilitační práci. Podobně je tomu i u druhých soudruhů, kteří po odborné stránce potřebují alespoň rok až dva roky času, aby po odborné stránce dohonili čas, který věnovali různým funkcím.“

V roce 1962, když vznikla Společná laboratoř pro chemii a technologii silikátů ČSAV a VŠChT v Praze, stal se Šatava jejím externím vedoucím (přitom zůstal ve svých funkcích na VŠChT), a to až do roku 1974. V roce 1965 vydalo SNTL Šatavův „Úvod do fyzikální chemie silikátů“ (podle této knihy se vyučoval předmět Fyzikální chemie silikátů na SVŠT v Bratislavě ještě v 80. letech) a v roce 1968 obhájil Šatava velký doktorát (D.Sc.).

Docent Šatava byl svým způsobem renezanční člověk. Miloval pobyt v přírodě ať na své chatě v Lipnici nebo jako vodák na Lužnici a Vltavě. Vedle přírodních věd miloval filosofii (Bergson, Schopenhauer) ale především umění v podobě výtvarné -jeho manželka Jarmila byla výtvarnice, která pracovala pro Československou televizi (ilustrace k pohádkám), měla výstavu svých obrazů v Mánesu a také v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách- i hudební, neboť Vladimír byl od svého mládí nadšeným klavíristou, již za války hrával na večerních koncertech Abiturientského kurzu, později hrával čtyřručně se zvukařem ČST Zdeňkem Stropkem (*1938), dík rodinnému příteli Iljovi Hurníkovi se seznámil s moderní hudbou Debussyho a Stravinského. Velkou Vladimírovou láskou byla také literatura a především divadlo – jeho aspiranti vzpomínají, jak ráno po návštěvě divadla Šatava se zaujetím sdělovat v laboratoři své divácké dojmy a oceňoval umění jednotlivých herců.

V době normalizace (po roce 1969) se komunistická nechuť k Šatavovi obnovila, ale mezi lidmi, které si bolševičtí normalizátoři vybrali jako své kádry, byl i Šatavův žák Josef Matoušek (*1939), který si vymínil, že se nemůže stát vysokoškolským profesorem dříve než jeho učitel Vladimír Šatava. Tehdejší rektor Jiří Mostecký (1923-2010), který uznával Šatavovy odborné i pedagogické kvality, na to přistoupil (a prosadil to na ministerstvu i ve stranických orgánech), a tak se konečně nestraník Šatava stal, i v době tuhé normalizace (1982) vysokoškolským profesorem.

V té době (již od r. 1978) Šatava přednášel další nový předmět „Fyzika pevných látek“ a v jeho osobním hodnocení se uvádí, že vedle řady diplomantů vyškolil 17 vědeckých aspirantů (z toho 6 zahraničních) a že publikoval 91 původních vědeckých prací (z toho 26 v zahraničních časopisech), 22 přehledných referátů a 5 knih (vedle desítky skript).

V roce 1992 odešel z katedry silikátů, která se v té době vracela ke svému předválečnému názvu „Ústav skla a keramiky“ do důchodu, ale dále spolupracoval na vědeckých programech Společné laboratoře silikátů.

V roce 1987 VŠChT v Praze udělila Šatavovi pamětní medailí profesora Františka Štolby.

V roce 1992 udělovala pražská VŠChT k 40. výročí svého osamostatnění 15 medailí Emila Votočka.  Mezi oceněnými byl prof. Vladimír Šatava i jeho dávní kolegové z katedry silikátů prof. Jan Hlaváč (*1926) a Ing. Svante Procházka (*1928).   

V roce 2003 byla oceněna jeho pedagogická a vědecká práce medailí Josefa Hlávky, určenou nestorům a zakladatelským osobnostem české vědy a umění.

Největší světovou poctou pro profesora Šatavu bylo jeho zvolení jedním ze 47 prvních členů Světové akademie keramiky (World Academy of Ceramics) v roce 1989. Do dnešního dne bylo zvoleno celkem 305 členů této akademie a Vladimír Šatava je mezi nimi jediným Čechem (viz http://www.waceramics.org/Roster2014.pdf).

Vladimír Šatava zemřel v pražské nemocnici pod Petřínem v pondělí 30. června 2014.