Vláda Maxe Becka

Vláda Maxe Becka nastoupila ve chvíli, kdy vrcholila jednání o volební reformě, v jejímž rámci mělo být v Předlitavsku zavedeno všeobecné a rovné volební právo. Kvůli složitosti a politické citlivosti detailů chystaného volebního zákona rezignovala druhá vláda Paula Gautsche a bez jasného závěru se touto otázkou zabývala i krátce existující vláda Konrada Hohenloheho.[2][3]

Nástup Maxe Wladimira von Becka na post předsedy vlády, s minulostí vysokého úředníka na ministerstvu zemědělství, byl překvapivý. Neočekávané bylo i složení nové vlády. Na rozdíl od převládající tendence předchozích vlád k úřednickým, nadstranickým osobnostem usedlo v nové vládě sedm parlamentních politiků, včetně zástupců německé, české i polské politické scény. Beck byl sice založením konzervativec, ale neměl předsudky vůči parlamentarismu a byl rozhodnut dokončit jednání o volební reformě, což se podařilo jejím schválením v dolní i horní komoře parlamentu v prosinci 1906. Beckova vláda tak přijala zásadní politickou reformu, která proměnila politickou scénu Předlitavska. To se projevilo ve volbách do Říšské rady roku 1907. Dramaticky posílily sociálně demokratické ale i agrární a další stavovské strany, naopak ústup zaznamenaly dosavadní národně liberální a konzervativní formace. Parlament byl ovšem rozstříštěn do velkého množství frakcí podle ideologických a etnických linií.[4]

Na podzim 1907 se Beckovi podařilo prosadit v parlamentu i další zásadní předlohu, obnovené finanční vyrovnání mezi oběma polovinami monarchie. V téže době provedl i částečnou rekonstrukci kabinetu, ale udržel si v něm zástupce významných politických sil, včetně mladočechů. V roce 1908 složitě manévroval při mezinárodně sledované krizi okolo Rakousko-uherské anexi Bosny a Hercegoviny. Na rozdíl od vojenských a dynastických elit neměl pro anexi pochopení a jeho pozice zeslábla. Kromě toho musel řešit regionální problémy související s pokračující etnickou polarizací zemských sněmů, zejména českého, kde po zemských volbách došlo opětovně k obstrukcím a potyčkám. Existenci vlády nakonec ukončila změna postoje německých křesťanských sociálů. On sám se považoval za oběť komplotu a zrady z vlastních řad.[5]