Viljuj

Pramení na Středosibiřské plošině v Krasnojarském kraji. Teče přes ni nejprve jihovýchodním, později východním a nakonec severovýchodním směrem. Přitom nejprve protíná bažinato-jezernatou rovinu, níže pak přes oblast vyvřelých čedičů jež má horský charakter. Vyskytují se zde kaňony široké do 160 m a říční údolí je značně členité. Svahy jsou prudké a porostlé lesem. V korytě se vyskytují četné peřeje. Od vesnice Černyševskij až k ústí řeky Čirkuo se podél toku táhne vzdutí Viljujské přehradní nádrže jež vznikla za hrází Viljujské vodní elektrárny, jež byla dokončena v roce 1967. Na dolním toku řeka protéká Středojakutskou rovinou v Jakutské republice. Pod vesnicí Suntar se dolina rozšiřuje. Od města Viljujsk k ústí protéká širokou dolinou, jež má po stranách zaplavované říční terasy. V korytě se vyskytují ostrovy, z nichž Chočentach je dlouhý 15 km.

Zdroj vody je smíšený, přičemž převládají sněhové srážky. Průměrný dlouhodobý roční průtok vody u vesnice Černyševskij (Viljujská vodní elektrárna) činí přibližně 600 m³/s, u Suntaru 800 m³/s a poblíž ústí 1 700 m³/s. Maximální jarní průtoky dosahují v průměru 10 000 až 15 000 m³/s a minimální zimní 2 až 5 m³/s. Hladina se na jaře zvyšuje o 10 až 15 m. Zamrzá v polovině října a rozmrzá v polovině květnu. Na jaře se tvoří ledové zátarasy.

Vodní doprava je možná od ústí v délce 1370 km[1] a při vypouštění vody z přehradní nádrže až k vesnici Černyševskij. Hlavní přístavy jsou Viljujsk, Ňurba a Černyševskij. Řeka je bohatá na ryby (jeseter, hlavatka sibiřská, lenok sibiřský, nelma obecná).[1] V povodí řeky jsou naleziště diamantů (Mirnyj, Ajchal, aj.), uhlí, zemního plynu a soli.