Velkopolské povstání

V roce 1795 po třetím dělení Polska přestal zcela existovat nezávislý polský stát. Jeho území bylo v letech 1772-1795 rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Se začátkem první světové války začali Poláci opět doufat v obnovení své nezávislosti. Během první světové války, v roce 1916, Německo a Rakousko-Uhersko zřídily loutkové Polské království, které vzniklo na území obývaném Poláky, zabraném Rusku. Tímto krokem se centrální mocnosti snažily získat dobrovolníky pro svou armádu z okupovaného území. Němci a Rakušané zde vytvořili dva tzv. Generální gouvernementy, německý se sídlem ve Varšavě a rakouský se sídlem v Lublinu. V čele loutkového státu nestál král, ale byla zvolena tříčlenná regentská rada. Politickou a vojenskou moc ve státě stále držely okupační síly centrálních mocností. Na rozdíl od Rakouska-Uherska, které prohlásilo, že k Polskému království připojí svůj Halič (a na polský trůn navrhovalo jednoho z Habsburgů), Německo nehodlalo vyčlenit svou část území zabraného Polsku na konci 18. století (Velkopolsko, Pomoří, Varmie). V německém záboru bylo polské politické hnutí velice aktivní. V roce 1794 vypuklo ve Velkopolsku povstání. Povstalci se připojili k povstalcům Tadeusze Kościuszka, kteří bojovali proti Rusku a Prusku, ale po počátečních úspěších byli nakonec poraženi. Během napoleonských válek vypuklo v roce 1807 další polské povstání ve Velkopolsku, které podpořilo postupující Francouze. Následkem úspěšného povstání bylo Velkopolsko připojeno k Varšavskému knížectví (v letech 1807-1815, potom území bylo připojeno opět k Prusku). V roce 1848 vypuklo ve Velkopolsku další povstání a jeho výsledkem bylo zřízení autonomního "Velkého poznaňského knížectví", které ovšem Prusko po opadnutí revolučního nadšení zlikvidovalo. Po demokratických reformách v pruském a později německém parlamentu zasedalo mnoho poslanců patřících k polským politickým stranám v Německu. Jedním z reformních programů kancléře Bismarcka (na sklonku 19. století) byla snaha represivně asimilovat národnostní menšiny v Německu, včetně Poláků na zabraných územích. Po porážce Německa v první světové válce mezi poznaňskými Poláky opět vzplála naděje na obnovení Polska. Příprava povstání nabrala rychlosti když na konci války se Poláci v bývalém ruském záboru a v Rakousku-Uhersku chopili možnosti a vyhlásili nezávislost (regenti formálně vyhlásili ve Varšavě 7. října 1918 nezávislost Polska; 11. listopadu Poláci fakticky ovládli Němci okupovanou severní část bývalé ruské Kongresovky s Varšavou; 28. října 1918 získali kontrolu v Rakušany ovládané západní Haliči, jižní Kongresovce s Lublinem a 1. listopadu na středním a severním Těšínsku).

Obnovující se polský stát získával území díky činnosti místních Poláků všude tam, kde Poláci převažovali mezi obyvatelstvem a kde žili od nepaměti. Část politiků ovšem chtěla obnovit hranice z dob Polsko-litevské unie, nebo alespoň získat část těchto území. Velká část tohoto území se nacházela v občanskou válkou zmítaném Rusku, které bylo ještě částečně okupované Německem nebo ovládané Ukrajinci respektive Litevci. Velkopolsko bylo ovšem příkladem území, které bývalo součástí Polsko-litevské unie a kolébkou samotného polského státu se stále převažujícím polským obyvatelstvem, ale patřilo k Německu. To sice bylo ve válce poražené, ale stále rozhodnuté nevzdat se žádného svého předválečného území. Velkopolsko se stalo součástí Německa v roce 1772 jako provincie Poznaňsko s hlavním průmyslovým městem Poznaň. Poláci na území provincie tvořili většinu obyvatelstva (60%), i když oblast byla Němci intensivně germanizována a kolonizována.

Velkopolská armáda byla oficiálně vyhlášena jako spojenecká armáda dohodových států (stejně jako například Československé legie v Rusku). V následných regionálních volbách, konaných v březnu 1919, ztratili Němci drtivou většinu křesel na radnicích, a tak faktickou moc nad územím. V červnu 1919 bylo díky Versailleské smlouvě oficiálně připojeno Velkopolsko k nově vzniklé Polské republice. Polákům taktéž připadla část Pomoří, a tak bylo celkově přičleněno k polskému státu území o rozloze 47000 km² (z toho 4000 km² ve Slezsku). V srpnu 1919 se Vrchní lidová rada sama rozpustila.

Spojenci, a to převážně Francie, se přiklonili na stranu Polska se zcela jasnými ambicemi. Vytvoření silného Polska mělo zajistit ochranu před rozšířením bolševické revoluce dál na západ. Takto vytvořená "bariéra" měla zabránit ruským bolševikům spojení jejich revoluce s komunistickými povstalci v Německu a Maďarsku.