Vavřinec z Canterbury

Vavřinec se vylodil na ostrově Thanetu v Kentu společně s svatým Augustinem roku 597 a dalšími členy gregoriánské misie vyslané z Říma roku 595, aby christianizovala Anglosasy,[1][2] ačkoliv některé prameny uvádí, že dorazil až roku 601 a nebyl tedy členem první vlny římských misionářů.[3][4] Před příjezdem do Anglie byl Vavřinec mnichem,[1] ale nic dalšího se o jeho předchozím životě v Itálii neví.[5]

Podle středověkého kronikáře sv. Bedy Cthihodného Augustin z Canterbury Vavřince poslal zpět k papeži Řehořovi se zprávou o úspěšném pokřtění kentského krále Æthelberhta a dalšími listinami s dotazy na papeže.[6] Na cestu do Říma Vavřinec vyrazil někdy po červenci 598, doprovázen dalším misionářem Petrem z Canterbury, a do Anglie se vrátil v červnu 601[6] společně s druhou vlnou misionářů, mezi nimiž byl i pozdější londýnský biskup Mellitus, naopak o Petrovi z Canterbury již žádné zprávy nereferují.[7] S sebou Vavřinec přinesl také papežovy odpovědi na Augustinovy otázky, které později Beda Ctihodný zahrnul do svého díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum jako Libellus responsionum.[8] V dalším Řehořově dopisu kentské královně Bertě je zmiňován kněz jménem Vavřinec, pravděpodobně je jím míněn Vavřine z Canterbury; v dopisu papež chválí královnu za její podíl na konverzi jejího manžela Æthelberhta; podrobnosti, o kterých se papež Řehoř zmiňuje, získal právě od kněze Vavřince.[9]

Do úřadu canterburského arcibiskupa Vavřinec nastoupil roku 604 po smrti Augustina z Canterbury a tento post držel až do své smrti roku 619.[1][10] Aby Augustin zabezpečil nástupnictví do úřadu, vysvětil Vavřince ještě před svou smrtí, a to dokonce i když to zakazuje kanonické právo.[8] Augustin se obával, že pokud by po jeho smrti do úřadu někdo vzápětí nenastoupil, mohlo by to poškodit misii.[4][11] Nicméně Vavřinec nikdy z Říma nedostal papežské pallium, aby mohl být papežstvím považován za legitimního.[12] Beda Ctihodný pak Vavřincovo biskupské vysvěcení přirovnává k vysvěcení Klementa římským biskupem ještě za života svatého Petra; americký teolog J. Robert Wright předpokládá, že Beda Ctihodný tím mohl kriticky narážet na praktiky církve ve své době.[13]

Anglosaská království kolem roku 600

Roku 610 dostal Vavřinec dopisy od papeže sv. Bonifáce IV., které mu byly adresovány jako arcibiskupovi a Augustinovu nástupci.[14] Bonifácovy dopisy byly odpovědí na Vavřincovo poselstvo do Říma vedené biskupem Mellitem dříve v roce 610 s žádostí o rady při budování církve a Anglii. Mellitus se v Římě účastnil biskupského koncilu a zpět do Anglie přivezl také výnosy z koncilu.[15]

V roce 613 sv. Vavřinec vysvětil klášterní kostel vybudovaný Augustinem v Canterbury a zasvětil ho svatým Petrovi a Pavlovi; později byl však kostel přesvěcen na svatoaugustinské opatství.[1] Vavřinec také napsal dopisy jednotlivým biskupům na území Skotů a keltských Britů, v nichž je vyzýval, aby slavili Velikonoce ve stejné dny jako římská církev, namísto svých tradičních dat.[1] Znění dopisu je zachyceno sv. Bedou Ctihodným v jeho Historii ecclesiastica gentis Anglorum.[16] Podle Vavřince roku 609 kvůli vzájemným odlišnostem římské a keltské církve odmítl skotský biskup Dagan s arcibiskupem jíst u jednoho stolu i být s ním pod jednou střechou.[17]

V roce 616 zemřel král Æthelberht, Vavřinec v té době buď již řídil arcibiskupský úřad, nebo byl již alespoň vysvěcen biskupem. Æthelberhtův syn a nástupce Eadbald křesťanství odvrhl a donutil mnohé křesťanské misionáře uprchnout na evropskou pevninu do Galie. V Anglii zatím následoval úpadek křesťanství a masový návrat tradičního předkřesťanského náboženství.[11] Mezi těmi, kdo byli nuceni odejít byl i londýnský biskup Mellitus, či Justus, biskup z Rochesteru.[18] Nicméně Vavřinec v Anglii zůstal a nakonec se mu podařilo krále Eadbalda přivést zpět ke křesťanství.[11] Beda Ctihodný zaznamenal legendu, podle níž byl Vavřinec připraven se vzdát, když se mu ve snu zjevil svatý Petr. Ten Vavřince pokáral a zbičoval a známky bičování na Vavřincově těle byly znát i po skončení snu. Vavřinec své vidění vyjevil králi Eadbaldovi a ten byl vzápětí jako zázrakem obrácen zpět na křesťanství.[19] Nicméně Beda Ctihodný rovněž zmiňuje, že to ve skutečnosti byla smrt několika předních pohanských vůdců, která rozhodla o tom, že se Vavřinec rozhodl v Anglii zůstat.[15] Podle historičky křesťanství Benedicty Wardové Beda Ctihodný užívá příběh o zjevení jako příklad, jak bolestivá byla památka Kristova trpícího pro lidstvo a jak tento příklad mohl vést k přijetí křesťanství.[20] J. Robert Wright udává však jiný motiv, proč Beda Ctihodný příběh se zjevením zaznamenal, a sice že zásah samotného svatého Petra byla znamením, aby misijní činnost v Anglii pokračovala.[21] Podle Davida Farmera v Oxfordském slovníku svatých může být příběh o zjevení směsicí starokřesťanské legendy Quo Vadis a některých informací z dopisu svatého Jeronýma.[22]

Eadbaldova mince

Moderní historikové si v pohanském odporu všímají politického podtextu. D. P. Kirby za Eadbaldovým odmítnutím křesťanství vidí opuštění profranské politické linie jeho otce.[18] Alcuin, pozdější středověký filozof, napsal, že Vavřinec byl „kárán papežskou autoritou“.[23] Tím Alcuin mohl narážet na dopis papeže sv. Adeodata I., který Vavřincovi přikazoval zůstat v Kentu. Kirby se svou argumentací jde ještě dál a tvrdí, že nikoliv Vavřinec, ale biskup sv. Justus konvertoval krále Eadbalda někdy v době, kdy byl arcibiskupem, tedy kolem roku 624.[18] Nicméně ne všichni historikové tuto možnost přijímají. Podle Nicholase Brookse se král Eadbald znovu obrátil na víru v době, kdy byl Vavřinec arcibiskupem, během jednoho roku po smrti svého otce.[1] Barbara Yorke tvrdí, že po Æthelberhtově smrti v Kentu vládli dva spoluvládci – Eadbald a Æthelwald – přičemž Eadbald byl obrácen na křesťanství Vavřincem, zatímco Æthelwald Justem poté, co se vrátil do Rochesteru.[24] Dalším důvodem pohanského odporu byl protest proti Eadbaldově sňatku s vdovou po jeho otci, což křesťané považovali za hřích.[25]

Veškeré úsilí rozšířit vliv církve za hranice Kentu se setkalo s obtížemi kvůli odporu východoanglického krále Rædwalda, který po smrti Æthelberhta získal vliv i na jihu.[26] Rædwald se stal křesťanem před Æthelberhtovou smrtí, snad na Æthelberhtovo naléhání, nicméně Rædwaldova Východní Anglie christianizována nebyla a samotná Rædwaldova konverze se navenek projevila pouze umístěním křesťanského oltáře do jeho jinak pohanského chrámu.[27] Za takové situace se pro vyhnaného londýnského biskupa ukázalo jako nemožné vrátit se do svého úřadu v Londýně, ačkoliv naopak rochesterský biskup Justus ve své činnosti pokračoval.[18]

Vavřinec z Canterbury zemřel 2. února 619 a byl pohřben v opatství svatého Petra a Pavla v Canterbury, později přejmenovaného na svatoaugustinské; Vavřincovy ostatky byly přeloženy roku 1091 do nového kostela svatého Augustina.[1] Po své smrti byl Vavřinec prohlášen za svatého a jeho svátek připadl na 3. února.[28] Přibližně v době přesunu ostatků na nové místo napsal francouzský benediktinský mnich Gocelin své dílo Vita Sancti Laurentii („Život svatého Vavřince“), které bylo z většiny založeno na díle sv. Bedy Ctihodného.[1]

Hrobka svatého Vavřince byla otevřena v roce 1915. Kromě vlastního svátku 3. února je slaveno také 13. září – výročí přenesení ostatků do kostela svatého Augustina.[22] Vavřincovo působení v úřadu arcibiskupa se vyznačilo neúspěchem v zápase s keltskou církví a poté konverzí krále Eadbalda.[12] Jeho nástupcem na arcibiskupském stolci v Canterbury se stal Mellitus, někdejší londýnský biskup.[10]