Justus

Justus byl rodilý Ital a účastník gregoriánské misie vyslané do Anglie papežem Řehořem Velikým v roce 601,[1][2] ačkoliv podle některých zdrojů byl účastníkem již první vlny, která do Anglie dorazila s Augustinem v roce 597.[3]

Augustin z Canterbury Justa v roce 604 vysvětil biskupem, kterým se stal v kentském městě Rochester,[4] Justus pravděpodobně na rozdíl od většiny misionářů nebyl mnich,[5] proto se klér v jeho okolí většinou skládal z diecézních duchovních, než z mnichů.[6] Výnos krále Æthelberhta, jímž Justovi zaručil půdu v Rochesteru, je zřejmě falzum.[1]

Biskup Justus se spolu s dalším z předních gregoriánských misionářů, londýnským biskupem Mellitem podepsali pod dopis arcibiskupa Vavřince z Canterbury irským biskupům, v němž vyzýval keltské křesťany k přijetí římského způsobu vypočítávání data slavení Velikonoc.[7] Roku 614 se Justus zúčastnil pařížského koncilu svolaného franským králem Chlotharem II.[8] V roce 616 zemřel kentský král Æthelberht, který přijal a podporoval křesťanství, nicméně jeho nástupci křesťanství odvrhli a přijali zpět staré pohanské zvyky a křesťany pronásledovali. Biskup Justus tak byl donucen spolu s Mellitem prchnout z Anglie na pevninu do Galie. Nicméně již roku 617 se do Anglie vrátil a ujal se zpět biskupského úřadu.[1] Mellitus se rovněž vrátil, avšak přetrvávající protikřesťanské nálady obyvatelstva mu zabránily vrátit se do Londýna. Po smrti Vavřince z Canterbury Mellitus zaujal jeho místo na arcibiskupském stolci.[9]

Justus se arcibiskupem stal po Mellitově smrti roku 624.[10] Poté vysvětil svým nástupem v rochesterském biskupství Romana z Rochesteru.[1] Od papeže Bonifáce V. přijal papežské palium a papež mu rovněž poslal dopis, v němž mu gratuloval ke konverzi krále „Adulualda“ (zřejmě tím myslel kentského krále Eadbalda). Bonifácův dopis je přiložen k Historii ecclesiastica gentis Anglorum, historického díla anglického kronikáře sv. Bedy Ctihodného.[11] Podle historika D. P. Kirbyho je pravděpodobné, že Eadbalda ke křesťanství přivedl Justus a nikoliv jeho předchůdce, Vavřinec z Canterbury.[12] Jiní historikové, např. Barbara Yorke, či Henry Mayr-Harting, tvrdí, že Bedovy záznamy jsou správné a král Eadbald byl pokřtěn Vanřincem z Canterbury.[13] Barbara Yorke dále tvrdí, že během Eadbaldovy vlády v Kentu vládl ještě jeho spoluvládce Æthelwald – „Aduluald“, o kterém se zmiňuje v dopise papež Bonifác.[14]

Justus vysvětil Paulina prvním yorským biskupem předtím, než se Paulinus vydal jako doprovod kentské princezny Æthelburgy do Northumbrie, kde se měla vdát za krále Edwina.[1] Justus zemřel 10. listopadu někdy v letech 627–631,[10] poté byl prohlášen za svatého. Jeho svátek připadl na výročí jeho smrti, 10. listopad.[15] V 90. letech 11. století byly Justovy ostatky obřadně přeneseny do relikviáře za oltářem v Opatství svatého Augustina v Canterbury. Přibližně v té době byl Joscelinem de Saint-Bertin sepsán Justův Život, stejně jako oslavná bášeň Reginalda z Canterbury.[16] O svatém Justovi také napsali Thomas z Elmhamu, Gervaise z Canterbury, či Vilém z Malmesbury, o Justově životě se také zmiňuje pozdější kronikář sv. Beda Ctihodný.[1]