Varyto

V Rukopisu královédvorském je skladba nazývaná Záboj (někdy i Záboj a Slavoj, původně Záboj, Slavoj, Ludiek). Začíná tím, jak Záboj shromáždil vojsko, vzal zvučné varyto a svým zpěvem muže vyzýval k boji proti nepřátelskému králi Luďkovi.[3] Na straně 20 původního rukopisného zlomku je verš 19, který má v paleografickém přepisu tvar: „wze uarito zuucno”.[4]

Václav Hanka ve svých vydáních Rukopisu (poprvé v roce 1819) tento verš uváděl v podobě „wze warito zwučno”,[5] v pozdějších vydáních je i „vze varyto zvučno”. Novodobé přepisy a přebásnění uvádějí „vzal varyto zvučné" nebo „uchopil varyto zvučné”.[3]

Slovo varyto je tzv. Hapax legomenon (jedinkrát řečené), tedy slovo, které se vyskytuje jen jednou. Je proto obtížně přeložitelné, jeho význam není zřejmý.

Už v roce 1821 použil toto slovo Josef Jungmann ve své básni Krok, která uváděla první číslo stejnojmenného časopisu. Je v ní verš, jak pěvkyně Libuša „kauzelným warytem skály pohýbala” a také „Sem pěwče s warytem zwučným...”.[6][7] A ve svém Slovníku česko-německém v roce 1839 Josef Jungmann uvedl i výklad slova waryto (warito): „nástroj hudební starých Čechů (Saiteninstrument der alten Böhmen)”.[8] Německý výraz Saiteninstrument označuje dokonce přesněji strunný nástroj.

Riegerův Slovník naučný z roku 1860 uvádí heslo „barbiton", jehož autorem byl Václav Zelený: Barbiton (řc. varyto), nástroj hudební st.—řecký, i u řím. básníků připomínaný, o 7 strunách větší než lyra, jehož vynalezení se Anakreontovi připisovalo. Slovanská forma slova toho varyto vyskytuje se v Král Rpse (Vza varyto zvučno), po kterémž jí i novější čeští básníci zhusta užívají; Vinařický nazval sbírku svých líbezných básniček: Varyto a lyra.[7][9] Odvození slova varyto od řeckého výrazu βάρβιτον nebo βάρβιτος, označujícího starověký strunný nástroj podobný lyře a známý z děl antických klasiků, uváděli jako argument pro nepravost ve sporu o Rukopisy také Julius Feifalik a Antonín Vašek.[10] Obdobné je i řecké slovo βαρυτονος, znamenající hluboko znějící zvučný hlas – baryton.

Stylizovanou, zjednodušenou představu nástroje znázorňoval znak spolku Umělecká beseda, založeného v roce 1863: tři struny na lyře-varytu měly symbolizovat spojitost literární, hudební a výtvarné tvorby.[11]

Na rozdíl od jiných často zobrazovaných starožitných prvků (jako např. přilba svatého Václava, želenická spona, zbečenský třmen) není varyto doloženo žádným archeologickým nálezem.[12]

Představu varyta jako hudebního nástroje využili ve svých dílech mnozí čeští umělci. Z literární oblasti to byli např. již zmínění Josef Jungmann (báseň Krok, 1821) a Karel Alois Vinařický (sbírka Varito a lyra, 1843). Ján Kollár má ve svém životním díle Slávy dcera (1824) verš: „Často snad jen nářkem zníš a lkáním, ty mé novostrunné varyto…". Významnou symbolickou roli přisoudil varytu Julius Zeyer v závěru cyklu Vyšehrad (1879): pěvec Lumír odchází, doba reků a bájných hrdinů končí, varyto je zlomeno.

Josef Mánes: obálka k Rukopisu králodvorskému

Z českých výtvarných umělců zpodobnil varyto např. Josef Mánes: na jeho dřevorytech k bibliofilskému vydání "hrdinských a milostných zpěvů" Rukopisu králodvorského z roku 1861 najdeme varyto dvakrát už na obálce a pak i na ilustracích k básni Záboj a Slavoj. V roce 1862 namaloval Mánes prapor s varytem a heslem „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“ pro pěvecký spolek Hlahol; ten má jako svůj symbol sedmistrunné varyto i v současné době. Známá je postava dívky hrající na varyto na akvarelu Píseň na Tursku z roku 1890 od Mikoláše Alše.[13] V letech 1881–1897 vytvořil Josef Václav Myslbek čtyři sousoší pro Palackého most v Praze; jedním z nich je Lumír a Píseň, kde pěvec Lumír drží varyto (sousoší byla po 2. světové válce přemístěna do Vyšehradských sadů).

Varyto najdeme i ve výzdobě fasády pražského Národního divadla z roku 1881. V nice západního rohu severního průčelí je socha Lumíra s varytem od Antonína Wagnera, nad postranním vchodem pro účinkující na západní straně budovy je Myslbekova alegorická socha Zpěvohry – dívka držící varyto. Ve výzdobě foyeru Národního divadla navržené a realizované Mikolášem Alšem a Františkem Ženíškem najdeme varyto na lunetě Králové Dvůr a na nástěnných obrazech Mýtus a Zpěv bohatýrský.[14]

Výrazně je varyto spojeno především s hudbou. Josef Leopold Zvonař v letech 1859–62 složil operu Záboj, jejíž libreto motivované touto básní z Rukopisu královédvorského napsal Alois Vojtěch Šmilovský. Opera, v jejímž 2. dějství měl Záboj hrát na varyto, nebyla nikdy scénicky uvedena. Zato byla v roce 1868 uvedena Smetanova opera Dalibor, v jejímž českém libretu od Ervína Špindlera je varyto součástí přestrojení Milady za mladého žebráka. V roce 1871 napsal rovněž na motivy Záboje libreto Gustav Pfleger Moravský, který s varytem počítal i v dramatických scénách, ale nenašel nikoho, kdo by dílo zhudebnil. Varyto figuruje i v historicko-romantické opeře Záviš z Falkenštejna, kterou složil Josef Richard Rozkošný na libreto Jindřicha Hanuše Böhma, k němuž byla námětem stejnojmenná tragédie Vítězslava Hálka. Opera byla v roce 1877 uvedena v pražském Prozatímním divadle.

Z nástrojů používaných v symfonickém orchestru se představě varyta nejvíce blíží zvuk harfy, která se proto v českých operních a symfonických dílech často využívala pro vyjádření starobylosti. Zdeněk Fibich v roce 1873 složil symfonickou báseň Záboj, Slavoj a Luděk, kde slovanský motiv Záboje hrajícího na varyto vyjadřují právě harfy.[10] Známým využitím harfy k připomenutí českého dávnověku je především začátek úvodní symfonické básně Vyšehrad z cyklu Má vlast od Bedřicha Smetany z roku 1874: harfy věštců, které jsou hlavním motivem skladby, jsou někdy vykládány jako připomínka Zábojova i Lumírova varyta.[15]

Leoš Janáček ještě v době svých pražských studií v roce 1875 zkomponoval krátkou romantickou skladbu pro varhany nazvanou Varyto.[16]

Varyto byl také název měsíčníku věnovaného hudbě, který vydával v Brně sbormistr a varhaník Emanuel Binko (1851–1893).[17]