Václav Mořic Salomon von Friedberg

První zmínka o rodu Salomonů z Friedbergu, nebo tehdy ještě Ssalomonů (čteno Šalomon), pochází z r. 1541 a týká se Bartoše Ssalomona, který zastával ve Frýdku funkci obecního staršího.[3] Rodina patřila mezi místní honoraci a sňatky byla spojena s dalšími významnými rodinami města (například Cvalovi,[4] Šajerovi,[5] Brumovští).[6]

Rodokmen můžeme však souvisle sledovat až od Václava Ssalomona staršího (zemřel ve Frýdku mezi lety 1607—1614),[7] který byl dědem Václava Mořice, a který rozšířil rodinný majetek obchodem s nemovitostmi, i výhodným sňatkem.[5] Otcem Václava Mořice byl Václav Ssalomon mladší (zemřel ve Frýdku mezi lety 1628—1629).[8] Ten byl radním Frýdku v letech 1615, 1616[9] a 1627,[10] ale protože funkce radního byla pouze čestná a neplacená, živil se ještě řemeslem, a to ševcovinou, přičemž v tomto oboru dosáhl postu nejvyššího - stal se cechmistrem.[11]

V té době byl však Frýdek zmítán řadou neštěstí - požáry, morovými epidemiemi, útrapami třicetileté války.[12] Otec Václava Mořice zemřel a jeho matka, Eva rozená Bochmanová, postupně zchudla, což donutilo syny Václava mladšího Frýdek opustit.[13]

Starší bratr Václava Mořice - Matyáš (1618 Frýdek -14. října 1681 Frýdek[14]), působil jako hejtman na Olomoucku, ve službách Petřvaldských z Petřvaldu[15] a právě od něho se sleduje další rodokmen Salomonů z Friedbergu.[16] Přesto, Václav Mořic dosáhl většího úspěchu.

Václav Mořic zřejmě naplnil význam svého příjmení (příjmení Šalomon získala katolická rodina nepochybně podle biblického krále Šalomouna, proslulého svou moudrostí) a dostal se na studia. Mezi lety 1637—1641 velmi pravděpodobně nastoupil na Jezuitskou kolej v Kroměříži. Odtud ho ale střetnutí se švédskými vojsky, ke kterému došlo dne 26. června 1643 a při kterém byla vypálena Kroměříž, vyhnalo do Brna. Zde pokračoval ve studiu a když Švédové, r. 1645 v čele s Lennartem Torstensonem, dorazili i sem, stal se členem 6. studentské setniny Jana Staffa a aktivním obráncem.[17]

Z Brna do Prahy se Václav Mořic musel přesunout ještě r. 1645, protože 5. května 1648 získal titul bakaláře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy[18] a pokračoval ve studiu na Právnické fakultě.[1] Ale zdá se, že další obrany města proti Švédům, tentokrát Prahy, se už nezúčastnil.

Přesto byl v průběhu dalších dvou let za svou účast v boji proti švédskému nepříteli významně oceněn - získal erb a titul vladyky.[1] Nikdy se však nevzdal svého měšťanství na Starém Městě, které získal 2. září 1655[19] a politicky tak zůstal členem měšťanského stavu.

erb Václava Mořice Salomona von Friedberg

Studium na Právnické fakultě ukončil Václav Mořic mezi lety 1650—1652 a svou kariéru začal jako taxátor komorního soudu.[20] Roku 1662 už byl zapsán s funkcí referendáře[21] a na listinách z r. 1665 je veřejným notářem.[22] Od soudu vedla jeho kariérní cesta na Staroměstskou radnici. Nejprve se stal obecním starším a 3. prosince 1676 byl královskými místodržícími dosazen jako radní. Funkci radního Starého Města pražského potom vykonával až do své smrti a přestože v žebříčku radních postupoval a roku 1694 měl funkci primátora už nadosah, na tento pomyslný vrchol kariéry nedosáhl.[23]

V rámci svých funkcí se dostal Václav Mořic do styku hned s několika významnými šlechtickými rody své doby. Pracovní o osobní styky udržoval například s Malovci z Malovic,[24] obchodoval se svobodným pánem Michnou z Vacínova[25] a s Humprechtem Račínem z Račína.[26]

Díky úředním listinám máme dochován také vlastnoruční podpis Václava Mořice. Psal se v latině "Wenceslaus Mauritius Salomon de Frydberga", přičemž koncové -a je pouze ženským tvarem, které se Václav Mořic domníval, že by měl Frýdek mít (podobně jako je například Brno latinsky Bruna). A tady už jasně vidíme, proč rod nese dále rodové jméno Salomonové z Friedbergu (v zahraničí Salomon von Friedberg, nebo Salomon de Friedberg), a že přídomek, který původně odkazoval na Frýdecký kopec, byl zkomolen na Mírovou horu.[27]

Podobně jako jeho děd, i Václav Mořic se ukázal být zdatným obchodníkem s nemovitostmi. Jedním z jeho domů byl i dům "U černého orla" v Kaprově ulici. Hostinský dům se však nechvalně proslavil, když se právě odtud 21. června 1689 rozšířil obrovský požár Prahy, při kterém shořelo kompletně Židovské město, z velké části Staré město a částečně Nové město.[28] 14. března 1662 koupil Václav Mořic deskový majetek, dům na Staroměstském náměstí, na rohu s dnešní Pařížskou ulicí.[25][29] 3. června 1663 koupil (podle jiného zdroje jí však vydražil a to roku 1681) vinici a štěpnici s polem v Košířích,[30] která se do té doby nazývala Rendlíkovská a Mandincová, ale díky vlastnictví Václava Mořice se jí začalo říkat Salomonka. Usedlost, která zde byla vybudována později, stojí dodnes a je známá jako Šalamounka, spolu s ulicí U Šalamounky. 22. září 1666 koupil Václav Mořic další dům na významném místě, a to na Ovocném trhu.[26] Nejvýznamnější koupí Václava Mořice byl však statek Podbradec, ke kterému patřila ves Podbradec a ves Ječovice s kostelem sv. Barbory a pivovarem. Tento majetek měl Václav Mořic v držení od 5. února 1670 do 24. července 1675.[31] A právě v kostele sv. Barbory by se měly nacházet dvě důležité památky na Václava Mořice, které kostelu věnoval. Kalich z pozlaceného stříbra dostal ještě registrační číslo Památkového ústavu jako movitá kulturní památka, ale v současné době je ztracen. A zvon z kostelní věže, menší ze dvou, byl zrekvírován a roztaven během první světové války.[32][33]

Dne 7. srpna 1677 byl Václav Mořic znovu významně poctěn, když obdržel titul comes palatines.[34] Malý palatinát neboli malá komitiva, bylo ocenění věnované těm, kdo se nějakým způsobem zasloužili o císařský panovnický rod a dávala majiteli jisté pravomoci.

Václav Mořic byl pohřben 6. března 1702 ve věku 76 let v kryptě v kostele Panny Marie na Louži.[2] Tento kostel byl však roku 1791 josefínskými reformami zrušen a zbořen.

Václav Mořic byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Catharina Dorothea, její rodné příjmení se však nachází pouze v jednom matričním záznamu, kde je špatně čitelné, ale znělo přibližně "de Linbenger".[21] Ta však zemřela a Václav Mořic se mezi lety 1672—1678 znovu oženil. Druhou ženou byla Johana Rosina rozená Zabilanski. I tu však přežil, zemřela mezi roky 1674 -1701. S oběma manželkami zplodil Václav Mořic ne méně než dvacetjedna, možná dokonce dvacettři dětí. Přesto se v závěti už dočteme pouze o šesti, které ho přežily, a pouze jeden z nich byl syn.[35] Zdá se tedy, že i přes rekordní množství potomků linie Václava Mořice po meči vymřela. Po ženské linii je známo pouze o dceři Johaně, že se vdala za Johana Kotziana a po otci získala dva z jeho domů.[36]