Václav Kredba (učitel)

Václav Kredba (7. března 1834 Semčice[1] – 22. září 1913 Praha[2][3]) byl český učitel, prozaik, odborný publicista a redaktor. Dlouhodobě řídil časopis Posel z Budče. Spoluzakládal a vedl učitelské spolky. Psal výchovné povídky. Prostřednictvím přítele Františka Ladislava Riegra ovlivňoval školskou politiku ve prospěch pedagogů.

Václav Kredba
Václav Kredba před r. 1899
Narození7. března 1834
Semčice
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. září 1913 (ve věku 79 let)
Praha
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolánípedagog, spisovatel, učitel a publicista
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Absolvoval hlavní školu a nižší reálku v Mladé Boleslavi a v letech 1851–53 učitelský ústav v Litoměřicích. V září 1853 získal místo podučitele v Brodcích a v letech 1854–1863 na hlavní škole v Bělé pod Bezdězem. Během svého pobytu ve městě rozšiřoval mezi obyvatelstvem české knihy.[4]

Zásluhou Františka Řezáče získal místo podučitele na farní hlavní škole u sv. Haštala v Praze. Roku 1867 se stal učitelem. Od února 1873 zastával místo řídícího u sv. Ducha.[4]

V 60. letech stál v čele obrodného hnutí v českém školství.[5] Spoluzakládal a určitou dobu vedl učitelská sdružení Budeč pražská, Paedagogická jednota a Ústřední spolek jednot učitelských v Čechách.[6] Redigoval časopis Národní škola (1867–68 společně se Štěpánem Bačkorou, 1869 samostatně). Od roku 1870 časopis vycházel jako orgán spolku Budeč pod titulem Posel z Budče. Kredba stál v jeho čele do roku 1877, znovu se vrátil v polovině 80. let.[4]

Přátelil se s politiky F. L. Riegrem a Zeithammerem, jejichž prostřednictvím ovlivňoval vládní školskou politiku ve prospěch učielů. Když v roce 1880 vznikl německý spolek Deutscher Schulverein, inicioval Kredba vznik jeho české protiváhy, Ústřední matice školské, a řadu let působil v jejím vedení. Později založil Jednotu pražských občanů. Společně s Janem Lepařem vedli časopis Paedagogium a patřili k nejlepším řečníkům na okresních učitelských poradách v Praze.[7]

Po odchodu do důchodu se zabýval se filosofií — studoval staroindická učení, buddhismus a bibli, oblíbil si postavu sv. Pavla. Navštěvoval přednášky duchovních řečníků a sám příležitostně také vystupoval s projevy, například na pohřbu svého přítele učitele Vaňka v Bezně.[7]

Roku 1913 utrpěl vážný úraz, který si vyžádal operaci, a na následné komplikace zhruba po týdnu zemřel.[6] Pohřben byl na Olšanech za velké účasti učitelstva.[5]

Kontroverze

Jako veřejně činný učitel a redaktor byl Kredba v centru několika kontroverzí:

Tiskový spor r. 1869

V časopise Národní škola vyšel r. 1869 článek Úvahy o novém zákoně školském, který vedl k žalobě na redaktora Kredbu pro tiskový přestupek. Okresní soud jej 1. října osvobodil, ale státní zástupce se odvolal. Vrchní zemský soud jej naopak uznal vinným a uložil mu pokutu 50 zlatých plus náhradu nákladů soudního řízení.[8]

Domnělé pohlavní zneužívání žákyň katechetou

Dne 23. června 1881 přinesl denní tisk zprávu, že policie a soudy vyšetřují ohavný čin pohlavního zneužívání osmi 12–13letých žákyň německé dívčí školy v josefské čtvrti v Praze, kterého se tam měl dopouštět 36letý katecheta od sv. Ducha P. Petr Kabát.[9] Tento duchovní vyučoval náboženství i ve škole u sv. Ducha, a ředitel Kredba se jej následující den veřejně zastal jako příkladného učitele a bezúhonného kněze. Zprávy o jeho činu označil za přehnané. Kredba byl za tento projev podpory kritizován, protože předbíhal úřední vyšetřování, aniž by byl schopen potvrdit, že k uvedenému činu nedošlo. Jeho stanovisko bylo považováno za úslužné a servilní vůči církvi.[10] (Petr Kabát byl v říjnu 1881 u soudu z obvinění osvobozen.)[11]

Politické rozpory v letech 1884–85

V letech 1884 a 1885 došlo, v souvislosti s politickým štěpením v české společnosti (staročeši vs. mladočeši rovněž k pnutí v učitelských organizacích. Kredba v úvodníku Naše politika vyslovil názor, že učitelstvo by ve vlastním zájmu nemělo vstupovat do jiných politických sporů než těch, které se týkají školství.[12] Zároveň podnikal kroky k založení nového učitelského spolku a další aktivity, které jeho odpůrci považovali za snahu o potlačení svobodomyslných (tj. mladočeských) proudů.[13] Ve sporu, kde proti sobě stála především redakce Posla z Budče (v čele s Kredbou) a vedení pražského Ústředního spolku jednot učitelských (z něhož Kredba předtím vystoupil), se jednalo o to, zda politická opatrnost a konzervativnost učitelům prospívá (Kredba např. obviňoval své odpůrce, že přílišnou radikálností způsobili protiakce úřadů),[14] nebo z nich naopak dělá bezděčné podporovatele zpátečnických staročechů. Kredbovu konzervativní pozici na praktické úrovni — z pohledu odpůrců z pozice moci — prosazoval zejména školní inspektor Jan Karel Hraše.[15][16]

Dílo

Je autorem převážně odborných článků zaměřených na rozvoj českého školství a pedagogiky, ale také povídek, bajek a pohádek s didaktickým zaměřením a důrazem na lásku k vlasti.

Knižně vydal:

  • Zrádcové vlasti (1879, reedice 1892), povídka pro lid, varující před odnárodňováním a preferováním němčiny před češtinou[17]
  • Květy z českých luhů (1881)
  • Feuilletony ze života školního (1881).
  • Osvěta a práce (1886)
  • Vzory práce (1890)

Rodina

Měl tři syny. Nejstarší pracoval r. 1913 jako vysoký úředník v pražské bance a též příležitostně skládal básně. Prostřední (Václav Kredba mladší 1870–1939) se pak vydal částečně ve šlépějích svého otce, působil jako magistrátní rada, spisovatel a překladatel – zejména z polštiny, překládal například díla polského literárního velikána Henryka Sienkiewicze. Nejmladší se dal na učitelskou dráhu.[7]

Odkazy

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Panny Marie Vítězné, sign. PMV Z5, s. 190. Dostupné online.
  3. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Štěpána, sign. ŠT Z14, s. 259
  4. KRYŠPÍN, Vojtěch. Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského za posledních 100 let. Praha: M. Knapp, 1885. 422 s. Dostupné online. Kapitola Kredba Václav, s. 160.
  5. Pohřeb řiditele Václava Kredby. Národní politika. 1913-09-26, roč. 31, čís. 264, s. 5. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  6. Úmrtí. Národní listy. 1913-09-23, roč. 53, čís. 261, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  7. BENÝŠEK, Ladislav. Za Václavem Kredbou. Národní politika. 1913-09-25, roč. 31, čís. 263, s. 1–2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  8. Změna rozsudku v tiskové při pedagogického časopisu „Národní škola“. Národní listy. 1913-12-31, roč. 9, čís. 361, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  9. Hnusný čin učitele náboženství. Národní listy. 1881-06-23, roč. 21, čís. 150, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  10. Pochybená obrana. Národní listy. 1881-06-25, roč. 21, čís. 152, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  11. S P. Petrem Kabátem. Národní listy. 1881-10-12, roč. 21, čís. 250, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  12. Naše politika. Posel z Budče. 1884-01-09, roč. 15, čís. 2, s. 21–22. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  13. Čtvrtý spolek učitelský v Praze. Národní listy. 1884-03-20, roč. 24, čís. 80, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  14. Reakce. Posel z Budče. 1885-08-05, roč. 16, čís. 30+31, s. 589–590. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  15. Z Náchoda do Náchoda. Národní listy. 1885-10-18, roč. 25, čís. 286, s. 6. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  16. Odpověď „Pokroku“. Národní listy. 1885-10-22, roč. 25, čís. 290, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
  17. DROZD, Jan. Zrádcové vlasti. Časopis katolického duchovenstva. 1878, roč. 19, čís. 8, s. 631–632. Dostupné online [cit. 2011-07-02].

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.