Václav Hons

Narodil se v rolnické rodině. Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Kolíně roku 1956 začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze, ale po roce přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na obor čeština a historie. Studium ukončil roku 1962. Po základní vojenské službě pracoval v letech 1964–1967 v Ostravě v redakci kulturněpolitického měsíčníku Červený květ. Poté, od roku 1968 do roku 1969, působil na Ministerstvu kultury a informací jako vedoucí literárního oddělení a roku 1969 v normalizačním týdeníku Tvorba. Pak pracoval v Československém rozhlase v Praze, nejprve jako šéfredaktor hlavní redakce literárně-dramatického vysílání, později jako dramaturg rozhlasové stanice Vltava. Od roku 1990 je ve svobodném povolání.[3]

Debutoval časopisecky koncem padesátých let v týdeníku Kultura, dále přispíval například do Literárních novin, Tváře, Plamene, Hosta do domu, Rudého práva a do dalších periodik. Jeho první básnická sbírka Co je před očima, obsahující verše mladistvého okouzlení životem, vyšla roku 1962. Po sbírkách citových reflexí přešel autor v době normalizace k politicky orientované tvorbě, čímž se zařadil mezi výrazně prorežimní básníky, ale i v této době psal milostné a rozverné básně, ve kterých se projevila jeho improvizační lehkost. Napsal také několik stovek písňových textů, zvláště šansonů (například pro Hanu Zagorovou, Věru Špinarovou , Lucii Bílou nebo Karla Gotta).[3]

Sametovou revoluci nejdříve přivítal, v pozdějších letech však zaujal k polistopadovému politickému vývoji kritický postoj a začal v týdeníku Obrys-Kmen publikovat ostře satirické básnické komentáře k aktuálním politickým událostem.[3] Po dlouhé odmlce vydal v letech 2015–2019 v rychlém sledu dvanáct sbírek, obsahujících básně různého zaměření, humorné, milostné či lehce erotické, poetické hříčky i verše s temnější náměty.[4]

Honsova překladatelská práce není příliš rozsáhlá. Pro antologii deseti básníků NDR Jitro přichází (1973) přeložil verše Bernda Jentzsche, pro antologii deseti bulharských básníků Jižní vítr (1974) básně Valeriho Petrova.[5]

• Co je před očima (1962), verše z let 1959–1960.
• Chodec (1965), verše a básně v próze z let 1961–1964 zachycují „nekonečné míjení fantastických tvarů a věcí“, jak se s nimi člověk-chodec v životě setkává.
• Černé milosti (1972), sbírka, zachycující na pozadí přírodních a civilizačních obrazů i eroticky podbarvených básní pocity člověka.
• Únor (1973), poema.
• Něha na klíček (1974), sbírka, přinášející v pravidelných i volných verších milostná i společenskokritická témata.
• Země zaslíbená (1975), rozsáhlá báseň obsahující vyznání lásky k rodné zemi.
• Noční souboje (1975), sbírka opěvující přírodu, rodný kraj, dětství i lásku k ženě.
• Byl tenkrát v zemi máj (1975), poema zachycující období mezi lety 1938–1948, jejímž hlavním tématem je průběh osvobození Československa Sovětskou armádou.
• Zapečetěná holubice (1975).
• Eva (1975), milostná poema.
• V této zemi (1976), poema.
• Malá noční hudba (1976), poema, přibližující život a dílo Wolfganga Amadea Mozarta.
• Lenin (1977), poema.
• Krajina pro tebe (1977), sbírka veršů, usilujících o netradiční zpracování a formální originalitu.
• Revoluční trilogie (1978), obsahuje poemy Únor, Byl tenkrát v zemi máj a Lenin.
• Za kloboukem déšť (1978).
• Jihočeská poema (1979), doprovod k obrazům Karla Neuberta.
• Picasso (1981), poema.
• A cesty kvetou (1985), básně k fotografické publikaci.
• Zkapalněná křídla (1988), reflexivní a intimní lyrika.
• Vodní hudba (2015), poema na motivy života a díla Georga Friedricha Händela.
• Nu co (2015).
• Tak jo (2016).
• Leda že (2016).
• Vyženeš dveřmi stěhovavého ptáka, vrátí se oknem okřídlený šakal (2017).
• Hodinová věž (2017).
• Chození po alenkách (2018).
• Asklépiovi dejte kohouta (2018).
• Kápni božskou (2019.
• Slavík ve zbytku noci (2019).
• Ústraní neklidu (2019).
• Mlčiny (2019).