Svobodné povolání

Jako svobodné povolání je označováno podnikání fyzické osoby, pokud podniká na základě jiného než živnostenského zákona. Nejčastěji to bývají osoby, které mají příjmy na základě autorského zákona nebo zvláštních předpisů.

Charakter svobodného povolání

Svobodné povolání je terminus technicus pro takové profese, jejichž výkon vyžaduje vysokou erudici obvykle získanou univerzitním studiem a dotvořené praxí pod dohledem zkušenějších kolegů. Jejich podstatným rysem je značný dopad do zájmů jednotlivců a především veřejně chráněných zájmů. Nesprávný výkon těchto povolání by mohl vést k závažným a někdy i nevratným důsledkům. V praxi je společenským konsensem ustáleno, že ověření těchto kompetencí (a erudice) je natolik náročné, že je nemůže vykonat stát sám, a proto delegoval svou část své suverenity na samosprávná profesní sdružení (komory) a pověřil je realizací těchto úkonů. Ty pak vykonávají samy nebo v součinnosti se státem. Plná připravenost vykonávat tato povolání je přísně přezkušována při atestacích, justičních, advokátních nebo autorizačních zkouškách.

Výkon svobodného povolání

Tato povolání mohou vykonávat pouze fyzické osoby, a to přímo. Pokud chtějí vykonávat tato povolání formou právnických osob (což původně nebylo možné), pak pouze za stanovených podmínek, kdy řídící je vždy původní výkon fyzické osoby (např. výkon advokacie ve formě obchodní společnosti). Zákony upravující tato povolání pak jsou ve věcech, jež se jich týkají, vždy upřednostněny a působí jako lex specialis vůči ostatním zákonům upravujícím podnikání (např. živnostenský zákon).

Komory

Pro výkon většiny povolání, která jsou pojímána jako svobodná, jsou zákonem a na základě ústavního zmocnění (čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) zřízeny komory, jež jsou veřejnoprávními korporacemi,[1] podobně jako obce.

Další podrobnosti viz článek Profesní sdružení.

Seznam svobodných povolání

Legislativa

Zákony upravující svobodná povolání:

  • Zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání architektů, inženýrů a techniků
  • Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii (dříve č. 209/1990 Sb.)
  • Zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře
  • Zákon č. 220/2000 Sb., o auditorech
  • Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících

Reference
  1. Marie Součková, Petr Lavický, Silva Šiškeová: Soudní řád správní. Praha Beck 2005 str. 18 ISBN 80-7179-314-0
  2. ČKAIT: Seznam autorizovaných inspektorů

Literatura
  • Zdeněk Koudelka: Samospráva. Praha: Linde, 2007, 399 s., ISBN 978-80-7201-665-5
  • Evžen Tarabrin: Nástin vývoje advokacie v zemích Koruny české (XIII.–XVIII. stol.). Praha 1936
  • Stanislav Balík: Dějiny advokacie v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha: Linde, 2009, ISBN 978-80-7035-427-8
  • Markéta Pražanová (eds.): Ročenky ČKA. Praha: ČKA 2005–2010, ISBN 80-86790-08-8
  • Václav Pavlíček: Ústava a ústavní řád České republiky. Praha: Linde, 1999, ISBN 80-7201-170-7, str. 227 – komentář k ČL 26 odst. (2) LPS
  • Radek Ptáček , Milan Kubek, Pavel Kubíček (eds.): Česká lékařská komora – historie a význam. Praha: Grada, 2011, ISBN 978-80-247-3973-1
  • Josef Nuhlíček: Veřejní notáři v českých městech zvláště v městech pražských až do husitské revoluce. Praha: Scriptorium, 2011, ISBN 80-8727-141-6
  • ČNR: Těsnopisecká zpráva o schůzi České národní rady. Praha: ČNR, 1992, str. 59–97

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.