Václav Beneš

Václav Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako první syn rolníka Matěje Beneše (1843–1910) a jeho manželky Anny Petronily, roz. Benešové (1840–1909). Oženil se s Annou Procházkovou (1870–??), jejich synové byli novinář Jiří Beneš (1898–1966) a diplomat Bohuš Beneš (1901–1977). Byl dlouholetým učitelem na měšťanské škole ve Vršovicích. Absolvoval přes dva tisíce naučných přednášek v českých regionech.

Od konce 19. století vyvíjel osvětovou činnost v řadách českého dělnictva a stal se mluvčím učitelstva napojeného na Českou stranu pokrokovou. Od roku 1897 působil jako jednatel Zemského ústředního spolku učitelských jednot, poté byl spoluzakladatelem a redaktorem týdeníku Český učitel, též vydával Učitelské noviny. V letech 1900 až 1907 byl představitelem levicové socialistické platformy v Realistické straně a spoluorganizátorem Ligy za všeobecné rovné právo hlasovací. V roce 1907 přešel do České strany sociálně demokratické (ČSSD), za niž kandidoval ve volbách do Říšské rady 1911.[3] Byl též spolupracovníkem Akademie a deníku Právo lidu. Jako propagátor těsnopisu napsal několik učebnic stenografie a vydával těsnopisecký časopis Multum. Byl spoluvydavatelem dvou knih svého bratra Edvarda Beneše. Ještě před první světovou válkou byl mozkovou mrtvicí vyřazen z politického života.[4] Zotavil se však natolik, že se naučil psát levou rukou. V roce 1917 byli on i jeho manželka čtyři měsíce vězněni. Jejich nejstarší syn Miroslav padl v roce 1918 na italské frontě.[2]