Tvrdost kovů

Tvrdost kovů je mechanická vlastnost materiálu, vyjadřující odpor proti vnikání (zkušebního) tělesa do povrchu. Měří se přístroji zvanými tvrdoměry. Tvrdost je uváděna buď bez jednotek např. v případě zkušebních metod podle Brinella, Rockwella nebo Vickerse, kdy se hodnoty tvrdosti určují jako podíl síly a skutečné plochy vtisku, nebo mají jednotku MPa, pokud se hodnota tvrdosti určuje z podílu síly a projekce plochy vtisku (tvrdost pak odpovídá střední hodnotě tzv. kontaktního napětí).

Zkoušky tvrdosti se rozdělují na zkoušky vrypové, vnikací a odrazové.

Nejpoužívanější zkušební metody jsou vnikací:

• Brinell – vtlačování kuliček o různém průměru předepsanou silou do povrchu. Měří se průměr vtisku. Značí se HB, např. HB 10/3000 odpovídá zkoušce kalenou kuličkou průměru 10 mm vtlačovanou do povrchu silou 3000 kp (29 420 N).
  V Československu proto bylo na podobném principu zkonstruováno Poldi kladívko pro porovnávací dynamickou zkoušku.
• Vickers – vtlačování diamantového jehlanu s vrcholovým úhlem 136° předepsanou silou, měří se velikost úhlopříčky. Značí se HV, např. HV30 odpovídá zkoušce se zatížením silou 30 kp.
• Rockwell – vtlačování diamantového kužele s vrcholovým úhlem 120° (HRA, HRC) nebo kuličky o průměru 1/16" (HRB) předepsanou silou do povrchu. Měří se trvalá hloubka vtisku. Tato zkouška je oblíbená v průmyslu, neboť se hodnota tvrdosti odečítá přímo na stupnici a není třeba měřit velikost vtisku pomocí mikroskopu.

Metody zkoušení tvrdosti jsou normalizovány (ČSN, EN, ISO, ASTM, JIS a pod.).