Trať Cerdagne

Trať Cerdagne (francouzsky ligne de Cerdagne) též přezdívaná pro barvu svých vozů Žlutý vlak (Train Jaune), oficiální název trať Villefranche – Vernet-les-Bains — Latour-de-Carol, je úzkorozchodná železniční dráha ve Francii v departementu Pyrénées-Orientales v historickém území Cerdagne. Spojuje města Villefranche-de-Conflent a Latour-de-Carol v údolí řeky Têt. Provozovatelem trati je RFF, vlaky provozuje SNCF prostřednictvím TER Languedoc-Roussillon. Vlaky ročně přepraví kolem 200 000 pasažérů, většinou turistů. Od roku 2002 je železniční trať Cerdagne na seznamu lokalit a památek, aspirujících na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO.[1]

Ligne de Cerdagne

Vlak nad řekou Têt
StátFrancie Francie
Číslo669 000
Provozovatel dráhySNCF Réseau, Réseau ferré de France, Société nationale des chemins de fer français a Chemins de fer du Midi
Technické informace
Délka62,560 km
Rozchod koleje1000 mm (metrový)
Napájecí soustava850 V (napájecí kolejnice)
Maximální sklon60 ‰
Počet kolejí1
Externí odkazy
Geodata (OSM)OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Průběh trati
Legenda
0,000 Villefranche – Vernet-les-Bains
 přípoj na trať do Perpignanu
 0,581 (Têt; 53 m)
 3,715 (Bailloubère; 41m)
 4,990 Serdinya
 5,665 Viaduc Baillemarsane (59 m)
 6,229 Joncet
 8,835 (Têt; 29 m)
 9,720 Olette-Canaveilles-les-Bains
 11,062 Galerie du PK 11,062 (52 m)
 10,437 (Têt; 22 m)
 11,613 Nyer
 11,721 Viaduc de Nyer (53 m)
 11,781 Tunnel de Nyer (138 m)
 (50 m)
 13,314 Tunnel de Sans 1 (56 m)
 13,596 Tunnel de Sans 2 (121 m)
 13,860 Thuès-les-Bains
 14,238 (50 m)
 16,273 Thuès-Carenca
 17,315 Ravin de Ramounails (60 m)
 18,002 Viaduc Séjourné (Têt; 237 m)
 18,515 Tunnel de San Rouma (204 m)
 19,182 Tunnel de Molles (98 m)
 19,355 Tunnel de Liou (120 m)
 19,704 Fontpédrouse–St-Thomas-les-Bains
 20,590 Tunnel de la Devèze (293 m)
 21,011 Tunnel de l’Oratory (95 m)
 21,779 Tunnel de Castagnal (160 m)
 21,944 Pont de la Castagnal (28 m)
 22,242 Tunnel de Naneille (64 m)
 22,373 Tunnel de Coste Littge (57 m)
 22,727 Sauto
 23,076 Tunnel de Paillat (123 m)
 23,586 Pont de Rafines (73 m)
 23,751 Tunnel de Terre Blanque (160 m)
 23,934 Ravin de la Cassagne (39 m)
 24,422 Pont Gisclard (Têt; 253 m)
 25,222 Planès
 25,379 Tunnel de Planès (338 m)
 26,028 Tunnel de Saint-Pierre (65 m)
 26,593 Viaduc du Jardo (88 m)
 27,871 Mont-Louis – La Cabanasse
 30,214 Bolquère – EyneScheitelpunkt
 34,925 Font-Romeu-Odeillo-Via
 36,904 Galerie de Via (77 m)
 37,103 Viaduc d’Eyne (93 m)
 38,680 Galerie du col Rigat (122 m)
 40,393 Tunnel de la Bailladouse (106 m)
 42,463 Estavar
 43,893 (Sègre; 53 m)
 44,670 Saillagouse
 46,613 Err
 48,389 Sainte-Léocadie
 52,835 Osséja
 55,689 Bourg-Madame
 56,017 (Sègre; 32 m)
 58,711 Ur-Les Escaldes
 59,639 Tunnel du Pla de Llaura (381 m)
 59,132 Le Rahur
 61,348 Béna-Fanès
 62,561 Latour-de-Carol – Enveitg
přípoj na trať do Portet-sur-Garonne a Puigcerdà
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

Impuls ke stavbě trati dali v roce 1898 inženýr Jules Lax, ředitel kontroly železniční společnosti Compagnie des chemins de fer du Midi a generální radní Emmanuel Brousse.

Povolení ke stavbě bylo vydáno 4. března 1903 a provozovatelem se stala společnost Compagnie des chemins de fer du Midi. Otevření úseku Villefranche–Vernet-les-Bains — Mont-Louis bylo plánováno na podzim 1909, ale zpozdilo se vinou nehody 31. října 1909, kdy se vlak zřítil z visutého mostu. Při nehodě zemřelo šest osob včetně Alberta Gisclarda, který most navrhl. Trať byla proto otevřena až 2. července 1910. Otevření úseku z Mont-Louis do Bourg-Madame následovalo 28. června 1911. Dne 7. srpna 1927 byla trať prodloužena o sedm kilometrů do Latour-de-Carol–Enveitg.

Do roku 1935 provozovala trať společnost Compagnie des chemins de fer du Midi. Poté došlo ke sloučení se společností Paris-Orléans a vzniku PO-Midi. Od 1. ledna 1938 je provozovatelem státní společnost SNCF.

V polovině 70. let došlo k ukončení nákladní dopravy.

Visutý Pont Cassagne

Trať

Úzkorozchodná trať začíná ve městě Villefranche-de-Conflent, kde navazuje na běžnou trať z Perpignanu. Ve Villefranche se také nacházejí opravny a depo. Trať dlouhá 62,5 km překonává velký výškový rozdíl a má 19 tunelů, z nichž nejdelší je Tunnel du Pla de Llaura na 59,639 km s délkou 380 m. Na trati je rovněž množství mostů. Na kilometru 18,002 se klene zděný Pont Séjourné o délce 236,70 m a na 24,422 km se nachází visutý Pont Cassagne o délce 253 m. Oba mosty jsou chráněny jako historické památky.[2][3] Trať začíná v nadmořské výšce 427 m a stoupá až do 1592 m v Bolquère – Eyne, které je nejvýše položeným nádražím ve Francii. Poté klesá do výše 1143 v Bourg-Madame a konečná stanice v Latour-de-Carol se nachází ve výšce 1230 m. Na tomto nádraží se nacházejí koleje se třemi různými rozchody. Úzkorozchodná trať Cerdagne (1000 mm), běžná rozchodná trať do Toulouse (1435 mm) a širokorozchodná trať RENFE do Španělska (1668 mm). Jen několik zastávek na trati má klasickou nádražní budovu, zde také dochází ke křížení vlaků na jednokolejné trati. Ve většině stanic se zastavuje na znamení. Doba jízdy je téměř tři hodiny.

Hnací vozidla jsou napájena třetí kolejnicí s vrchním kontaktem; napětí je 850 Vss. Proud je získáván z vodních elektráren na řece Têt, v jejímž údolí trať vede.

Vlak s vyhlídkovým vozem

Vozový park

V roce 1910 začaly na trati jezdit vozy firmy Sprague, která dodávala soupravy i do pařížského metra. Jednalo se o 10 osobních elektrických vozů, 10 nákladních elektrických vozů, 14 osobních přípojných vozů a větší množství nákladních přípojných vozů, které během doby prošly změnami. Po prodloužení trati bylo množství přípojných vozů přestavěno na elektrické vozy. V roce 1937 přibylo šest otevřených přípojných vozů. Přípojné vozy se ve vlaku řadí střídavě s hnacími. V 50. letech 20. století došlo k hromadné výměně vozů a dodnes je v provozu 14 osobních elektrických vozů a dva nákladní sloužící jako pracovní vozy. V 80. letech pak byly vozy nově upraveny pro bezpečný provoz.

Protože tato přestavba nepředstavovala dlouhodobé řešení, byly nakoupeny dvě třídílné elektrické jednotky švýcarské firmy Stadler, které jsou v provozu od roku 2004. Jednotky mají klimatizaci, toalety a jednodílná panoramatická okna, ovšem nejsou kompatibilní se starými vozy.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ligne de Cerdagne na francouzské Wikipedii.

  1. Le chemin de fer de Cerdagne [online]. UNESCO [cit. 2020-01-18]. Dostupné online. (francouzsky)
  2. (francouzsky) Záznam viaduktu Séjourné v evidenci historických památek
  3. (francouzsky) Záznam viaduktu Cassagne v evidenci historických památek

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.