Záchod

Slovo toaleta (anglicky „toilet“) bylo převzato spolu s jinými francouzskými zvyky a původně označovalo kadeřnictví a péči o tělo.

Během 18. století v anglicky mluvících zemích označovala toaleta dámský stolek přikrytý látkou. Později bylo slovo „toaleta“ adaptováno jako ušlechtilá náhrada za termín vodní klozet, asi následujíc francouzské použití cabinet de toaletate (něco jako pokoj na pudrování). To bylo napojeno na uvedení veřejných záchodů, např. v železničních vlacích, které vyžadují tabulku na dveřích. Původní použití se stalo netaktním a bylo nahrazeno spojením „toaletní stolek“ (dressing-table).

Obvyklé náhrady za slovo toaleta jsou WC (anglická zkratka Water Closet – vodní přístěnek), záchod, sociální zařízení.

Suchý záchod na železniční zastávce

Existuje mnoho různých typů záchodů, stejně jako mnoho způsobů hygienického očištění těla po jejich použití. Závisí to na národních zvycích a lokálních zdrojích. Nejčastější prostředek v západním světě je toaletní papír, někdy používaný spolu s bidetem, naopak v arabských zemích je používána výhradně voda a použití papíru je považováno za nehygienické.[2]

Některé toalety jsou speciálně upraveny pro imobilní lidi. Jsou dost široké pro vstup osoby na vozíku a často obsahují držadla přišroubovaná ke stěně, umožňujíce osobě přidržet se na toaletě.

Na západě je nejčastějším typem záchodu splachovací záchod, i když turecký záchod je stále používán v sociálních zařízeních v zemích jako Francie, Řecko, Itálie a Japonsko. Seznam různých typů toalet:

• Splachovací záchod
• Turecký záchod
• Chemický záchod
• Záchod s bidetem – tzv. sprchovací záchod
• Pisoár
  • Pisoár připevněný ke stěně
  • Pisoár podél podlahy
  • Kanálový pisoár
  • Kapesní WC – pouze pro malou potřebu a v případech žaludeční nevolnosti
• Suchý záchod
  • Jámový záchod: častý při kempincích a jiných provizorních akcích
  • Kompostový záchod: častý ve vesnicích, na venkově, ale též v některých moderních ekologicky navržených budovách.
  • Prevet – častý na starých hradech
  • Latrína – v češtině znamenalo hromadný jámový záchod užívaný zejména armádou v polních podmínkách. Význam se později přenesl i na běžné jednomístné suché záchody, zejména na tzv. kadibudky, samostatné dřevěné stavby. Slovo pochází z latiny (zkrácením slova lavatrina = umývárna, odv. od lavare = mýt se) a dostalo se do češtiny přes němčinu.

Záchod může být ve stejné místnosti jako sprcha, vana a umyvadlo, (to je zvyk v anglosaských zemích) nebo je odděleně.

Veřejné toalety

Pisoáry umístěné na stěně v horské chatě Na Prašivé

Veřejná zařízení mají často toalety odděleny v kabinách a umyvadla jsou společná. Zařízení pro muže mají často pisoáry připevněné na stěně, nebo tekoucí kanály pro kolektivní použití.

Venkovní veřejné toalety (na ulicích, kolem parků atd.) mají formu uličního vybavení. V úpravě pro ženy i muže existují kabiny od jednoduchého designu bez kanalizace až po luxusnější verze, které se automaticky očistí po každém použití.

Některá zařízení jsou mobilní a tedy se dají přemístit podle potřeby, např. v přírodě pro víkendové akce. Navíc některé mohou být ponořené do země (a tím vyřazené z provozu) na dobu, kdy jsou nepotřebné.

Některé venkovní veřejné toalety mají stěny, které mohou být napojeny na místní kanalizaci nebo odpad skladovat a provádět jeho odvoz podle potřeby. Mnoho toalet může být vyčištěno na místě nebo v centrálním místě v případě mobilních toalet a pisoárů.

S veřejně přístupnými toaletami se pojí zvláštní kultura, která sahá od specifických dekorací (pornografie, různá upozornění, vylepování různých nálepek) až ke specifickému chování (třeba i sexuálnímu). Veřejné záchodky se díky určitému soukromí, které poskytují, stávají také častým terčem graffiti, které jsou dokonce předmětem sociologických a jazykovědních výzkumů[3].

Z hlediska dispozice budov se řeší především rozměry místností se záchodem (běžné či nestandardní např. pro osoby se sníženou schopností pohybu), uspořádání „zařizovacích předmětů“ v nich (WC, umyvadlo, popř. bidet, v koupelnách též sprcha, vana), způsob otvírání dveří (dovnitř, ven), počty záchodů v závislosti na počtu uživatelů budovy.[4][5]

Toalety se objevily v historii brzo. Ve 25. století př. n. l. lidé z oblasti Harappa (Pákistán) měli v každém domě vodní toalety spojené kanálem zakrytým pálenými hliněnými cihlami. Toalety byly i ve starověkém Egyptě a Číně. V Římské civilizaci byly někdy toalety částí veřejných lázní, kde ženy a muži byli společně ve smíšené společnosti.

Na středověkých hradech se používaly záchody zvané prevéty, staročesky také zvané výsernice.[6] Šlo o jednoduchou sedačku ve výklenku (arkýři) umístěnou nejčastěji v patře a s otvorem, který pod záchodem ústil vně stěny hradní budovy.

Za vynálezce splachovací toalety se považuje Sir John Harington (v roce 1596), i když během Viktoriánské éry nastala zlepšení regulace (pravděpodobněji to provedl Alexander Cummings než Thomas Crapper, jak je obvykle uváděno) a použití splachovacích toalet se rozšířilo. Před a během tohoto přechodného období (v některých oblastech až do 20. století) mnoho lidí používalo externí toalety, zvlášť v rolnických oblastech.^[zdroj?]

V roce 2011 byla založena WTO (World Toilet Organization), která má za cíl politickými, technologickými, ekonomickými i vzdělávacími cestami zlepšovat hygienické podmínky ve světě, a od téhož roku stanovila 19. listopad jako Světový den toalet. [7][8]