Thomas More

Thomas More, v latinizované podobě Thomas Morus, počeštěně Tomáš More (7. února 1478 Londýn – 6. července 1535 Londýn), byl anglický právník, politik a spisovatel. V letech 1529–1532 zastával úřad lorda kancléře krále Jindřicha VIII., jehož byl blízkým spolupracovníkem a přítelem. Je považován za nejlepšího anglického právníka a jednoho z největších evropských vzdělanců své doby. Po Jindřichově roztržce s katolickou církví se roku 1532 s králem rozešel a rezignoval na svůj úřad. Když později odmítl složit přísahu podle zákona o následnictví, byl nejprve uvězněn a posléze popraven. Katolická církev jej ctí jako svatého a mučedníka. Nejvýznamnějším Moreovým dílem je Utopie z roku 1516.

Svatý
Tomáš More
Mučedník
Datum narození7. února 1478
Místo narozeníLondýn, Anglie
Datum úmrtí6. července 1535 (ve věku 57 let)
Místo úmrtíLondýn, Anglie
Svátek22. červen – římskokatolická církev,
6. červenec – anglikánské církve
Blahořečen1886 papežem Lvem XIII.
Svatořečen1935 papežem Piem XI.
Úřadyprvní ministr krále Jindřicha VIII. (1529–1532)
Uctíván církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství, anglikánské církve
Atributysekyra, jako lord kancléř, s řetězem kolem krku
Patronemadoptovaných dětí, právníků, politiků a státníků, humoru[zdroj?]

Život

Mládí a rodinný život

Byl synem soudce Jana, navštěvoval latinskou školu a ve svých dvanácti letech se stal pážetem. Dva roky studoval na oxfordské univerzitě latinu a řečtinu, poté studoval práva na Lincoln's Inn. Stal se úspěšným právníkem, roku 1504 pak členem Parlamentu. Toužil po mnišském životě a určitou dobu žil jako konvrš v londýnské kartouze. V šestadvaceti letech se oženil s Joanou Coltovou, z jejich manželství se narodily tři dcery (Markéta, Alžběta, Cecílie) a syn Jan. Po šesti letech šťastného manželství však manželka umírá. Po čase se More oženil podruhé, a to s Alicí Middletonovou, která byla o sedm let starší, toto manželství zůstalo bezdětné.

Raná politická kariéra
Rodina Thomase Mora

Roku 1504 se stal členem parlamentu. Od roku 1510 byl osm let jedním ze dvou londýnských podšerifů. Král Jindřich VIII. si Mora všiml a vyslal jej na diplomatické mise. V roce 1517, v 39 letech, nastoupil plně do královských služeb a později se stal tajemníkem a osobním poradcem krále Jindřicha VIII. Roku 1521 se stal rytířem. Byl rozhodným protivníkem Martina Luthera a pomohl Jindřichovi VIII. sepsat spis Obrana sedmi svátostí, za nějž papež krále odměnil titulem defensor fidei (česky „obránce víry“) a který získal velký ohlas po celé Evropě.

Thomas More byl prostředníkem mezi králem a lordem kancléřem Thomasem Wolseyem.

Lord kancléř

Kardinál Thomas Wolsey, arcibiskup z Yorku, nedokázal zajistit u papeže rozvod a anulaci manželství Jindřicha s Kateřinou Aragonskou a roku 1529 byl donucen odstoupit ze své funkce kancléře. Na jeho místo byl králem Jindřichem VIII. jmenován Thomas More.

Thomas More se významně podílel na pronásledování protestantů a dalších reformátorů odchylujících se od závazné katolické doktríny. Jedním z pronásledovaných byl William Tyndale, překladatel Nového zákona do angličtiny. Pronásledovaní křesťané byli vězněni, mučeni a v případě, že odmítli odvolat, byli upalováni na hranici[1].

Ve věcech vypořádání se s reformací stál nábožensky založený More na straně krále, nicméně nepodpořil jej v prosazování anulace sňatku přes odpor papeže Klementa VII., které bylo v rozporu s kanonickým právem.

Rezignace a rozchod s králem

Král Jindřich reagoval na odmítnutí svého požadavku tím, že si nechal schválit zákon o svrchovanosti (Act of Supremacy), kterým se sám dosadil do čela anglické církve, odtrhnuv ji od církve římskokatolické, čímž vznikla anglikánská církev. Duchovenstvu bylo nařízeno přísežně uznat světského panovníka hlavou církve. More s tímto požadavkem nesouhlasil a 16. května 1532 z úřadu kancléře odstoupil. Ačkoli svou rezignaci odůvodnil zdravotními problémy, přesto byla, jak králem, tak poddanými, pochopena jako výraz nesouhlasu se zákonem o svrchovanosti.

Roku 1534 odsouhlasil Parlament Zákon o následnictví (Act of Succession), který uznal legitimitu všech potomků Jindřicha a Anny Boleynové a mimoto odmítal jakoukoli cizí autoritu, ať již prince, nebo potenta (tzn. i papeže). Když More odmítl proti svému svědomí složit přísahu podle tohoto zákona, byl zatčen a uvězněn v Toweru. V procesu, který rozhodně nelze považovat za řádný ani podle tehdejšího anglického práva, byl odsouzen k smrti pro zradu a 6. července 1535 na Tower Hill popraven. Jeho hlava byla vystavena celý měsíc na London Bridge a poté po úplatku Moreovy dcery Margaret Roperové odstraněna.

Posmrtné pocty

Moreova poprava se setkala ve zbytku Evropy s obecným nesouhlasem jak u katolíků, tak u protestantů. Erasmus Rotterdamský se vyjádřil k jeho odsouzení a popravě větou, že „More byl čistší než napadlý sníh“.

V roce 1886 byl Thomas More papežem Lvem XIII. blahořečen a v roce 1935 Piem XI. svatořečen. Je považován za patrona politiků a právníků, katolická církev slaví jeho svátek 22. června, společně se svátkem jeho přítele a mučedníka v téže věci, biskupa Johna Fishera.

Dílo

Utopie

Jeho nejvýznamnějším dílem je Utopie (1516), první ze středověkých utopií, tedy děl odehrávajících se ve vysněné, ideální (neexistující) společnosti. Moreova Utopie (řecky na místě, které neexistuje nebo Nikde) dala název utopii jakožto žánru.[2][3]

Podle autorů Vojtěcha Zamarovského, Bohumila Svobody, Jána Komorovského a Lva Hanzela je Thomas More otec myšlenky komunismu, protože ve své knize předložil detailní projekci vyšší fáze komunistické společnosti řízené principem každému podle jeho potřeb.[4]

Naopak Patrik Ouředník s tímto názorem nesouhlasí:

„Považovat, jak je dnes poměrně běžné, Morův spis za předmarxistickou vizi společnosti, je nepochybně zavádějící. Původní titul, Vpravdě zlatá a veleprospěšná knížka..., nás odkazuje, byť parodicky, daleko spíše na soudobé knížky lidového čtení než na politické vulgáty 19. století. Ironie, přítomná už v titulu, je rozseta po celém textu – není nahodilé, že Utopie vznikla jako bezprostřední reakce na Erasmovu Chválu bláznovství. Nereálnost Hythlodaiovy výpovědi je systematicky stavěna do popředí, od prášilovského jména hlavního svědka až po místní názvosloví: hlavní město Nikdetínu se jmenuje Amaurotum, Neviditelné či Temné (B. Ryba: Tmáň), protéká jím Anydrus, řeka bez vody, ostrovu vládne Ademus aneb Bezlidu, sousední zemi obývají Achorejci čili Bezzemci atd. Čímž ovšem etymologické hrátky zdaleka nekončí a ironie zhusta přechází do grotesky. Poslanci zvaní fylarchové jsou možná prostí ‚velitelé‘, ale možná také ‚ti, kteří mají rádi moc‘ – postoj v utopijské společnosti nemyslitelný. Syfograntové odkazují stejně dobře na ‚hlídače chlívů‘, resp. ‚prasečinců‘ jako na ‚pijáky hlubokých číší‘ či senilní starce. Za traniborem, jenž předsadá syfograntům, nalezneme ‚nenažrance‘. Utopijské hlavní město neslo zdá se původně název Mentirum, tedy Lhářov (spíše než B. Ryba: Smyšlenkov); utopijský ‚mentiranský senát‘ rovná se tedy sdružení lhářů. [5]

Další díla
  • Obrana sedmi svátostí (spoluautor, hlavní zásluhy připsány Jindřichu VIII.)
  • několik historických prací (mj. Historie Richarda III.)
  • báseň Hymnus

Díla dostupná v češtině
  • Sama brána pekla, in: Dopisy velkých osobností hříšníkům II. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002
  • Obrana Erasmova, in: Dopisy velkých osobností hříšníkům III. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002
  • Utopie (1911, 1914, 1950, 1978)

Thomas More v umění

Životopisy

Divadlo, film a beletrie
  • divadelní hra Sir Thomas More, napsaná víc autory, jedním z nich mohl být i William Shakespeare[6]
  • A Man for All Seasons – hra Roberta Bolta
  • Člověk pro každé počasí – film Freda Zinnemanna z roku 1966, v hlavní roli Paul Scofield jako More
  • Muž do nepohody – televizní film z roku 1988, režie i hlavní role Charlton Heston
  • Tudorovci – televizní seriál, jedna z hlavních postav
  • Karl Zuchardt: Zemři, blázne – román z roku 1960, vydán v češtině v roce 1973

Odkazy

Reference
  1. FOXE, John. Foxe's Book of Martyrs. 2001. vyd. [s.l.]: Bridge-Logos ISBN 978-0-882-70-875-1.
  2. http://www.etymonline.com/index.php?term=utopia
  3. Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, Leda, Voznice 2004, str. 694
  4. PERNÝ, Lukáš. Z knižnice utopického socializmu: Thomas More – vizionár utópie. DAV DVA – kultúrno-politický magazín [online]. 2019-02-25 [cit. 2019-02-25]. Dostupné online. (slovensky)
  5. OUŘEDNÍK, Patrik. Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, str. 56. Praha: Torst, 2010. ISBN 978-80-7215-395-4.
  6. Bejblík A. str. 43

Literatura
  • BEJBLÍK, Alois. Shakespearův svět. Praha: Mladá fronta, 1979.
  • CRAIG, Hardin a kolektiv. Dějiny anglické literatury I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. S. 422.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.